Touto absurdní a nihilistickou hříčkou o samozvanci, který z popudu manželky bezohledně prosazuje svou moc a vše přitom ničí, si patnáctiletý Alfred Jarry vystřelil z omezenosti, chamtivosti a mocichtivosti už víc než před stoletím. Pro sebe ji objevila generace Apollinairova i surrealisté, později souzněla s absurdním divadlem 50. a 60. let a v tomto smyslu ji do animovaného filmu později přenesl Jan Lenica. Téma proniklo i do hudební oblasti: operu Ubu Rex složil Krzysztof Penderecki. Nový smysl nabyla v období politických a ekonomických změn 90. let. Jestliže drama zfilmoval F. A. Brabec spíš jako nadčasovou grotesku, pak nejnovější polská adaptace Piotra Szulkina posouvá Krále Ubu do podoby pranýřující (nejen) polskou současnost.

Szulkin uvádá diváka do ošklivého prostředí chátrajících prostor bývalé továrny a okolí. V kutlochu se v chaplinovském sáčku rozvaluje zanedbaný Ubu. Stejně odpudivá Matka Ubu ho hýčká svým velkým prsem a macbethovsky našeptává, aby svrhl svého pána a ujal se vlády nad královstvím. Ubu v krčmě vytrhne opilce z dřímoty výzvami k revoluci, která jim přinese demokracii – a pivo! Během vojenské přehlídky dojde ke grotesknímu převratu, podporovanému vojskem s helmami a štíty současných ozbrojenců. Začíná „demokratická“ krutovláda, se slogany na rudých plakátech v duchu bývalého režimu: Vězení je hnojiště demokracie, Všem hovnisko, to je demokracie, Daně jsou základem demokracie, Z demokracie se žije! Všechno se po Jarryovsku točí kolem hovniska, kterým se hází, odměňuje, získávají se z něj plyny, energie a peníze. Proti Jarryovi rozšířil Szulkin roli západních velmocí, které krále popuzují proti Rusku, např. Strýček Sam mu dává k povzbuzení žvýkačku, v níž je (reklamně) „v cukru více cukru“. Po porážce přichází stalinský car a objevuje se slogan Cizí vláda je garantem demokracie. Politickou aktuálnost hořké grotesky zdůrazňuje její konec, kdy Ubu s Matkou Ubu přijíždějí na káře do středu současné Varšavy a rozhlížejí se, kde a jak by se ujali moci – pardon, „demokratické vlády“...

Piotr Szulkin je již od 70. let jedním z nejosobitějších a v zahraničí nejvíce ceněných polských filmařů. Jeho revoltující hrdinové trpí pod tlakem utopicky pojaté totality. Úzkostí je prostoupen jeho debut Golem, mocenská manipulace ničí hrdinu Války světů, o vše přicházejí hrdinové katastrofických utopií Obi, oba–Zánik civilizace a Ga, ga–Sláva hrdinům. Stejně jako naši tvůrci byl kdysi Szulkin pod ideologickým tlakem, který bohužel vystřídal diktát peněz – a tak s natočením Krále Ubu musel čekat deset let. Jistě tu měl vliv i fakt, že Poláci nesnášejí kritiku svých národních vad, jako je přehnaný patriotismus, sebestřednost a mesianismus. Až po velkém úspěchu v cizině byl doma přijat vysměvačný Witold Gombrowicz a podobně je to s Jarrym, který má tu smůlu, že děj hry umístil do exotického a tehdy neexistujícího (!) Polska a Litvy. Klasik Boy-Żeleński proto ve svém překladu musel upravit názvy zemí na Folsko a Fitvu.

Rebel Szulkin umístil absurdní hříčku vzpurného Jarryho do prostředí posttotalitního rozpadu hodnot a vytvořil o to působivější metaforu parazitní politické moci, která se sama rozkládá zkažeností těch mocných. Díky inscenační působivosti je toto groteskní drama živé a přes hořké vyznění hravě zábavné. Výprava zdůrazňuje grotesknost kontrastem kýčovitých a bombastických kostýmů s šedivě odpudivým prostředím. Zásadní podíl na výsledném tvaru mají herci, jimž Szulkin umožnil improvizovat – jak dosvědčila členka poroty karlovarského festivalu Katarzyna Figura. Její živočišně posesivní Matka Ubu prokázala, že herečka už dávno vyrostla ze sladkosti naivní sexbomby. Filmu vévodí neuvěřitelně tvárný Jan Peszek, s tváří i chováním lidské krysy, schopný přizpůsobit se jakékoli situaci. Ostatně groteskní a expresivní pojetí vyhovuje polskému hereckému naturelu, a tak všechny kreace zapadají do mozaiky zrůd a zrůdiček. Z těch známějších jsou tu Marek Walczewski, Olgierd Łukaszewicz a Wojciech Siemion.