Samuel L. Jackson hraje Langstona Whitfielda, manžela, tatínka a novináře renomovaného amerického deníku, který je v roce 1995 vyslán do Jihoafrické republiky. V zemi tehdy probíhal proces usmíření. Viníci rasistických zločinů (drtivou většinou běloši) dostali možnost amnestie, pokud při veřejném slyšení poví pravdu a dokáží, že jednali z politických důvodů, jinými slovy, že to nebyla jejich vina, že tak jednat museli.
V bandě novinářů, která slyšení objíždí, narazí Whitfield na místní bělošku od farmářské rodiny (manžel + děti) Annu Malanovou v podání Juliette Binoche. Ona je aktivistka za rovnoprávnost, což jí její bílí blízcí vyčítají, neboť prý bojuje proti „svým“.
Boorman na začátku těží ze střetnutí racionálního amerického černocha a emotivní bílé domorodé aktivistky. Jackson svou roli zvládá s přehledem ostříleného harcovníka, snad až příliš ležérně. Ale člověk alespoň neví, na jaké straně vlastně je. Binocheové se místy plete přízvuk, což ruší, ale především se neustále tváří hrozně dramaticky a zodpovědně. Pozadí je jednobarevné – černoši jsou veselá kopa, běloši vystresovaní králíci.
Nevím, zda za to mohla velkolepě romantická jihoafrická krajina v pozadí, anebo sice hrozné, avšak poněkud toporné scény ze slyšení (černoch: „Mučili mě“, běloch: „Ano, ale musel jsem to dělat“), ale postupně se kino zvrtne v až nechutně levné melodrama. Možná Boorman v průběhu práce pocítil, že téma samo je tak obrovské, že jej prostě nejde zfilmovat. Za to bych se přimlouval.
Režie využívá slyšení jako zdroj instantních emocí, kterými posouvá vztah Jackson - Binoche směr postel. V závěru se nakonec Binoche ke své nevěře manželovi přizná, Jackson své ženě pochopitelně nikoli. Jaké právo pak mají tito lidé někoho soudit? Kdyby se alespoň Boorman pokusil probádat toto pole – selhání osobní vs. selhání celku! On si ale pomůže jakýmsi plakátovým kruťasem De Jagerem, který umučil x lidí, a pak ho nechá odsoudit, aby divák dostal alespoň nějakou satisfakci.
Jsem naopak poněkud rozladěn, ne-li zhnusen, na jaký kýč Boorman celou tragédii roubuje.
Napsal jsem, že téma je nejspíš nezfilmovatelné. Nicméně pravdou je, že István Szabó tu předloni předvedl hluboké komorní drama Taking Sides, ve kterém se věnuje vině způsobené během diktatury a o tom, jak ji po jejím skončení chápat. Projekci doprovázel bouřlivý potlesk. Ostatně scény z Boormanova filmu, kdy Whitfield vede hovor s arcipadouchem De Jageremem Taking Sides velmi připomínají, a co víc – dávají tušit, jak VELKÝ problém apartheidu je a jak kontroverzně a provokativně je možné se s ním vypořádat.
Možná je to ale spíš na dokument.
