Kráčející skála je remakem stejnojmenného klasického akčního thrilleru z roku 1973, založeného na skutečné postavě šerifa Buforda Pussera z Tennessee, který uplatňoval poněkud svérázné pojetí spravedlnosti. Stejně jako originál zacházel s reálným předobrazem značně svévolně, ani nová verze nelpí na detailech a přebírá vlastně jen titul filmu a základní linii. Buford Pusser se tu jmenuje Chris Vaughn (ano, hraje ho The Rock), právě odešel ze speciálních jednotek americké armády a vrací se domů, do zapadlého dřevařského městečka ve státě Washington. Jako hodný kluk má v plánu usadit se, spořádaně žít a pomáhat taťkovi na místní pile. Jaké je však jeho překvapení, když zjistí, že tahle pro ekonomiku města klíčová fabrika už nějakou dobu neběží! A to je teprve začátek: brzo se ukáže, že celé městečko trpí pod nadvládou Chrisova spolužáka ze střední Jaye Hamiltona (Neal McDonough), který provozuje casino, pase holky, vede drogový byznys a ještě fauluje při fotbale, to vše za tiché tolerance místní policie. Chris se s ním - respektive s jeho pohůnky - brzo dostane do křížku, narazí, uzdraví se, vyhraje soud, nechá se zvolit šerifem, znovu narazí a nakonec slavně zvítězí.
Je to předvídatelné a přímočaré jako dráha kulky, ale i v tom může spočívat kouzlo filmu. Tím spíš, že Kráčející skála své (chybějící) ambice vystavuje s nenuceností veselého opilce, který si k vám jde pro peníze na další drink: to jsem já a mám se rád a když mi nedáš ty, dá mi někdo jiný. Hrát s takhle odkrytými kartami, se smyslem pro humor, s vědomím vlastní důležitosti (i malé žánry jsou žánry) a přitom bez laciné sebeironie je vlastně docela cenná deviza. Kromě lo-fi neokázalosti je to celé navíc příjemně svižné a krátké: když odečteme desetiminutové závěrečné titulky, má Kráčející skála sotva hodinu a čtvrt.
A tak se můžeme například kochat tím, jak je každá z postav jedno velké klišé: starostlivá maminka, věkem moudrý tatínek, fajn ségra i její dospívající synátor, který drogy nebere. Najdete tu taky padlou děvu, co se pod Chrisovým vlivem zase polepší (nemá na nájem, ale jezdí skvělým bourákem a pod palbou pobíhá zásadně v podprsence). A Chrisův starý kamarád Ray zase dokáže vždycky odlehčit situaci (taky už nebere drogy a hraje ho Johnny Knoxville ze seriálu Jackass: až ho uvidíte demolovat auto jednoho ze sígrů, pochopíte, že to je klasická ukázka scény psané na tělo). Záporáci... jsou prostě záporáci. A sám Chris, tak trochu stydlín, ale se srdcem na pravém místě, je do půl těla nahý už během prvních deseti minut, aby se ta muskulatura taky nějak prodala - a i jinak má dost charismatu na to, aby mu ta něžnější a/nebo mladší polovina kinosálu mačkala pěstičky až do běla.
Klíčová ingredience akčních filmů - totiž akční scény - potom dobře zapadá do popsaného rámce. Jakousi předehrou k nim je "bitva" na fotbale, pak následuje krátká, leč explozivní rvačka v casinu, třetí v pořadí nastoupí asi nejkouzelnější výstup, totiž sólo pro Rocka a masivní fošnu, a na závěr přijdou hned dvě akční sekvence zároveň, smíchané paralelní montáží a nastavené pohříchu poněkud odbytým závěrečným zúčtováním s hlavním padouchem (aspoň že přestřelky vystřídá ruční práce s pěstmi a sekerou). Všechny tyhle scény jsou profesionálně odvedené, slušně natočené, svižně sestříhané a někdy dokonce příjemně překvapí nějakým bonusem (bicí u sóla s fošnou, následované náznakem subjektivního vnímání, či předzávěrečný "klid před bouří"). Akci měl v Kráčející skále na starosti druhý režisér Jeff Habberstad, jinak též koordinátor kaskadérů na filmech M. Night Shyamalana nebo prvním Spider-Manovi.A snad jediné, co z Kráčející skály může utkvět v paměti, je nečekaný přesah do politicko-sociální roviny. Centrální scénu tu představuje výstup u soudu. Před ním jsou instituce (šerif, policisté, obhájce) prezentovány jako zkorumpované a prohnilé a je potřeba síly lidu (porota, Chris, hájící se sám), aby byly svrženy. Pak však přijde pozoruhodný zvrat, kdy se do pozice šerifa vyšvihne Chris - a najednou instituce fungují, ovšem s jistou osobní libovůlí. Nemůžu si pomoct, ale vidím v tom paralelu k současnosti, kdy tolik Američanů ztrácí víru v do té doby málokdy napadnutelné instituce (prezidentství, pozice USA ve světě obecně) a spoléhá se spíš na konkrétní osobnosti... Ale já taky vidím čerta všude.
