Kletba bratří Grimmů patří mezi snímky, na jejichž podobě je patrný dotek hned několika generací tvůrců. Podnikněme společně „Tour de Grimm“ a připomeňme si snímky, které Terryho Gilliama a jeho štáb inspirovaly a podnítily.

Slušnost i logika velí, abychom se nejprve zaměřili na předchozí filmy samotného Terryho Gilliama a pokusili se napojit se na červenou nit, která se proplétá jeho filmy až ke Kletbě bratří Grimmů. Do pohádky poprvé Terry Gilliam vstoupil komedií Žvahlav (1977) o přihlouplém mladíkovi Dennisovi, jenž se nachomýtne do souboje s lidožravou obludou. Ke světům na pomezí reality a fantazie od té doby proniká pravidelně: kraji mýtickými, pohádkovými i skutečnými putovala parta trpaslíků ve fantastické komedii Lupiči času (1981), do snění o hrdinných skutcích se utíká nejen Jake Grimm v Kletbě bratří Grimmů, ale také uťápnutý úředníček Sam Lowry v orwellovské dystopii Brazil (1985) a bláznivý Parry ve snímku Král Rybář (1991). A dost možná i hlavní hrdinové dalších Gilliamových snímků: nastupujícímu racionalismu se zuby nehty bránící snílek Prášil v Dobrodružství Barona Prášila (1988) a pološílený James Cole v postapokalyptické sci-fi 12 opic (1995). Režijně pak Gilliam vzpomíná na snímky Brazil a 12 opic – i pro ně jsou typické zkreslující, až karikující podhledy, které symbolizují pokřivenost jednotlivých postav.

Jedním z hlavních témat Kletby bratří Grimmů je střet nastupujícího racionalismu s romantickými ideály a sněním. A je zřejmé, že Gilliam straní neškodným pomatencům před odosobnělostí, dovolující lidstvu bezbřehé ničení všeho jedinečného. Fantastům ostatně Gilliam fandil už ve střetech s totalitní ideologií (Brazil) či s tureckými nájezdníky, rozvracejícími „staré zlaté časy“ (Dobrodružství Barona Prášila). Kletbu bratří Grimmů tak režisér řadí do dlouhé fronty snímků, které před čistou rozumovostí preferují bláznivost a fantazii. Jen namátkou z nich vyberme Velkou rybu (2003) od Tima Burtona. Anebo snímky Karla Zemana, především dva z nich: Barona Prášila (1961) s hrdinou „schopným“ osobně porazit tisícihlavé turecké vojsko, a Bláznovu kroniku (1964) o dvojici mladíků proplétajících se neuvěřitelnými událostmi třicetileté války.

Formálně-obrazovým pojetím se Kletba bratří Grimmů odvolává hlavně k německým expresionistickým snímkům z let dvacátých a třicátých, především pak na Friedricha Wilhelma Murnaua (autora klasického hororu Upír Nosferatu, 1922) a Fritze Langa. Jen málokterý hororový snímek pak může nenavázat na dvě nejslavnější hororová údobí. Jedná se o sérii hororů z přelomu třicátých a čtyřicátých let od Universalu („Grimmové“ odkazují hlavně na snímek George Waggnera Vlkodlak, 1941) a filmy z dílny britského studia Hammer, které si vrchol zažilo v letech padesátých a šedesátých. Od studia Hammer pak vede cestička k jednomu soudobému filmaři – k Timu Burtonovi, režiséru, který má k hororu či pohádce skloubené s komediálností blízko vždy, jak dokazují snímky Střihoruký Edward (1990) nebo The Nightmare Before Christmas (1993). „Grimmové“ mají nejblíže k Burtonově snímku Ospalá díra (1999), chvalozpěvu na stylizované gotické horory. Kromě obdobně pojaté vizuální podoby má totiž Ospalá díra i shodné ústřední téma jako Kletba bratří Grimmů: racionalista se v zaostalé vísce dozvídá nepříjemnou pravdu o světě nadpřirozena.

Na klasické horory studia Universal v posledních letech navázal hlavně režisér Stephen Sommers svými snímky Mumie (1999), Mumie se vrací (2001) a Van Helsing (2004). První dva pak do kinematografie propašovaly digitální brouky a jiné breberky a díkytomu se i v Kletbě bratří Grimmů můžeme s podobnými přívaly hmyzu setkat. S Van Helsingem pak pojí „Kletbu“ ještě mnohem více. I on se pokouší odvolávat na německý expresionismus. I v něm se vyskytne protivník v podobě vlkodlaka, s nímž je rodově spřízněna hlavní ženská hrdinka. I Van Helsing bojuje s nepřítelem za pomoci neroztodivnějších udělátek a vynálezů. A konečně: při sledování Van Helsinga i Kletby bratří Grimmů si lze jen zbožně přát, aby disponovali stejnou hravostí a nadsázkou jako snímek Tajemství hradu v Karpatech (1981). S vynikající českou parodií se Kletba bratří Grimmů shodne na povýšeném racionálním hrdinovi, který je před vyšší mocí stejně slabý jako prostincí vesničané. A hračičky, které Grimmové využívají při krocení duchů? Zdá se, že si je chvilku předtím vypůjčili od šíleného doktora Orfánika anebo proradného Tómy Hluchoněmce.

Výše zmíněné vynálezy z Tajemství hradu v Karpatech ostatně pocházejí od filmaře, který má ke Gilliamovi odedávna velmi blízko – od animátora a režiséra Jana Švankmajera. Nejen Gilliam má totiž svého Žvahlava; toto téma proslulý surrealista převedl do podoby krátkometrážního snímku Žvahlav aneb Šatičky Slaměného Huberta (1971). Téma „oživlého dřeva“, které Gilliam tentokrát využil v podobě zakletého lesa komplikujícího život bratřím Grimmům pak Švankmajer pojímá nejen v Otesánkovi (2000), ale též v krátkometrážní variaci na Poeův Zánik domu Usherů (1981). Idea žijících stromů se objevuje také v hororech Sama Raimiho Smrtelné zlo (1981) a Smrtelné zlo 2 (1987). Klasický motiv pohodujícího, ba dokonce bojujícího lesa pak využívá také J. R. R. Tolkien v románové trilogii Pán prstenů (ve filmové podobě Pán prstenů: Dvě věže, 2002; Pán prstenů: Návrat krále, 2003) i jeho přítel C. S. Lewis v Letopisech Narnie (zfilmováno 2005 jako Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň). A poněkud odlišným způsobem využije zakletého lesa i režisér M. Night Shyamalan v dramatu Vesnice (2004).

Kletba bratří Grimmů ale kombinuje ještě mnoho dalších, ne tak výrazných motivů. Animovanou verzi legendy o hamižných měšťanech hammelnských, kterou natočil Jiří Barta pod názvem Krysař (1985), připomenou scény umístěné do německých středověkých městeček. Záběry na české hrady a zámky v divákovi vyvolají vzpomínku na celou řadu tuzemských pohádek, z těch novějších zmiňme snímky O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1987) či O Janovi a podivuhodném příteli (1990). Souboj ve mlýně mezi bratry Grimmovými a strašidlem pak dá vzpomenout na scénu s duchy na šibeničním vrchu ve Strakonickém dudákovi (1955). S vlkodlačí tematikou se Kletba bratrů Grimmů už přeci jen poohlíží za hranice Česka. Upomene tak nejen na klasiku z let čtyřicátých nebo adaptace Psa baskervilského, ale také výše zmíněného Van Helsinga, dobrodružného Harryho Pottera a vězně z Azkabanu (2004) a hororovou parodii Prokletí (2005). Nacházíme ale i motivy souboje s nepřítelem, jehož životní síla je uvězněna v zrcadle (viz Conan ničitel, 1984), katastrofický pád velké věže, který jako by sem vpadl ze snímku Armageddon (1998), popřípadě z filmového žurnálu o událostech 11. září 2001. A pokud si snad někdo libuje v „bondovských“ scénách, kdy ozbrojený padouch tak dlouho ohrožuje neozbrojeného hrdinu, až se neozbrojený hrdina ozbrojí a padoucha zabije, pak si přijde na své i tentokrát. Vše ve stylu likvidace ústředního lotra filmu Piráti z Karibiku: Prokletí Černé perly (2003).

To všechno a jistě i mnohé jiné dokázal režisér Terry Gilliam propašovat do Kletby bratří Grimmů. Natočil tak snímek, který nabízí jen stokrát provařené ingredience, anebo vytvořil geniální postmoderní opus? O tom nechť rozhodne divák. Anebo čas…