Do našich kin přichází čínský film, známý pod anglickým názvem House of Flying Daggers (originálnímu titulu by se zřejmě nejvíce blížila „Léčka z deseti stran“). Každé setkání s asijskou kinematografií je v našich končinách malým svátkem, a tak se tuto premiéru určitě vyplatí nepřehlednout. Samozřejmě si musíme uvědomit, že při výběru pro běžnou západní distribuci jsou takové filmy podrobovány selektivnímu filtru „aby to bylo asijské, ale ne příliš, a současně hodně podobné Tygru a drakovi.“ Takovou nemilosrdnou charakteristiku Klan létajících dýk splňuje.
Příběh se odehrává v 9. století našeho letopočtu v Číně, zmítané konfliktem mezi zkorumpovanou centrální vládou a tajnými organizacemi rebelů, z nichž nejvýznamnější je Klan létajících dýk. Dva kapitáni císařské gardy se dostanou k informaci naznačující, že nová slepá tanečnice v místním luxusním nevěstinci Pivoňkový pavilon by mohla být klíčem k nalezení rebelů. Rozehrají osvědčenou hru na dobrého a zlého policajta – dívka je „překvapivě“ zachráněna z vězení svým bývalým nepřítelem a oba utíkají před pronásledovateli. Vztahy se pomalu mění a komplikují...
I takový minimalistický popis děje ale dává zbytečný kredit scénáři. Ve své podstatě je to příběh milostného trojúhelníku krásných hrdinů s nezbytnou zradou a pomstou, s plytkou charakterizací postav a několika více méně očekávanými emocionálními a dějovými zvraty. Nejvíce zřejmě zaujme postava slepé Mei - herečka Zhang Ziyi svůj talent už dávno jasně prokázala ve filmech Tygr a drak či Musa, tady navíc dostala prostor pro své pohybové schopnosti (a sexy ramena, jak je divákovi znovu a znovu předváděno). Její partneři, zkušení a populární herci Takeshi Kaneshiro a zejména Andy Lau jsou zatlačeni do pozadí, o nějakém citovém konfliktu či vnitřní rozervanosti, která je publiku podsouvána, nemůže být ani řeči.
Ale nejde tolik o příběh a postavy, je to film, kde forma skutečně vítězí nad obsahem. Divák je doslova bombardován neuvěřitelnými interiéry a scenériemi, tanečními scénami a propracovanými souboji. A přes svoje případné výhrady je znovu a znovu scénami pohlcován.
Nic z toho ovšem nemůže překvapit příznivce režiséra Zhanga Yimoua. Jeho předchozí – více epický - film Hrdina je taktéž představitelem wuxia žánru (fantazy filmy s nerealistickými souboji ignorujícími fyzikální zákony, často s velmi komplexním pozadím děje i hrdinů). Tentokrát zachází v úsilí investovaném do jednotlivých záběru ještě o něco dále, bohužel tím víc je zjevná umělá konstrukce příběhu, účelově vedoucí od scény k scéně. Zážitek z filmů také kazí nepříjemně silný patos dialogů a rušivě může působit i barevná stylizace vyvrcholení filmu.
Nebál bych se nazvat House of Flying Daggers jedním z nejpřeceňovanějších asijských filmů poslední doby a nebudu překvapen, pokud nakonec bude jeho úspěch výrazně větší na Západě než na Východě. V žádném případě nereprezentuje to nejlepší, co v posledních letech v Asii vzniklo, přesto za návštěvu kina nepopiratelně stojí. Možná si po odchodu z kina nebudete schopni vybavit děj filmu, ale scény v Pivoňkovém pavilonu s vámi zůstanou navždy. Souboj v bambusovém lesíku pak daleko přesahuje vše, co mohl nabídnout Tygr a drak svým „pohupováním se ve větvích“. Tyto scény budete znovu chtít vidět a slyšet. Ale jsou natolik vizuálně a zvukově intenzivní, že si v žádném případě nezaslouží sledování z běžného DVD o malém rozlišení, byly vytvořeny a natočeny pro velké plátno kvalitního kina a tak se také alespoň poprvé musí zažít.
