Kinoautomat, senzace ze světové výstavy Expo'67, se opět vrací na plátna kin. Legendární počin, často označovaný za vypravěčsky i technicky novátorský (poprvé interaktivní na světě!), ovšem až tak objevný není. Souhra živého herce s děním na plátně předvedla Laterna magika, ale i předválečné avantgardní inscenace, například E. F. Buriana. Přidán byl ovšem prvek aktivního zapojení publika, kterého mohlo rozhodovat o dalším ději, pokud se příběh ocitl na křižovatce. Stačilo zmáčknout jedno z tlačítek, označujících vždy dvě varianty vývoje událostí. Tento přístup, sugerující bezmála bezpočet možností, je do značné míry iluzorní, protože se jednotlivé dějové linie záhy opět protínaly a vedly k závěrečné živelné pohromě, kterou příběh ostatně začíná, požárem bytového domu a záchranou jeho nájemníků.
Hlavní roli ve filmovém příběhu ztělesnil Miroslav Horníček – a rovněž vystupoval jako speaker, provádějící publikum celým představením a okamžiky hlasování. Diváci tak mohli spatřit zároveň dvě na sebe reagující tváře téže osobnosti: Horníčka na plátně a na jevišti. Takto Kinoautomat (s podtitulem Člověk a jeho dům) vyhlížel jen při výstavním uvedení a při české premiéře v roce 1970. Poté v kinu Světozor Horníčka nahradilo několik dalších moderátorů, mj. Eduard Hrubeš, jenž rovněž nyní provází obnovené představení (kromě něho můžeme ještě spatřit Josefa Poláška a Tomáše Matonohu). Prvek „zdvojené“ postavy, komentující samu sebe, se vytratil, třebaže nynější verbální doprovod se snaží přitažlivost získat (více či méně násilnými) aktualizacemi. Nicméně postřehy o tom, že divácké očekávání se podřizuje osvědčeným žánrovým schématům, jsou platné i dnes.
Kinoautomat je pojat jako hodně nenáročná taškařice, zaplněná typizovanými figurkami a opentlená důsledky výchozí choulostivé situace. Diváci mají na začátku rozhodnout, zda ctihodný pán Novák, chystající se slavit manželčiny narozeniny, vpustí do svého bytu vnadnou sousedku oděnou jen do ručníku, jíž se zabouchly dveře. (Obdobně strukturované náměty patřily k oblíbeným hybatelům nejrůznějších frašek, v tuzemském kontextu například v Komedii s Klikou). Ať pak zvolíme jakoukoli možnost dalšího vývinu událostí, pokaždé se vrší další pohromy a nedorozumění. Sledujeme nejen vzrušenou gestikulaci a pobíhání do domě, ale též honičku ulicemi Prahy a lezení po domovní fasádě, nakonec příchod početného příbuzenstva, zaskočeného zmatky, v jejichž centru se ocitlo.
Všimneme si, že komfort bydlení, jak jej ukazuje film, u nás byl výjimečný. Přepychový bytový dům hotelového typu, kde ve vrátnici trůní samolibý správce, známe spíše z amerických filmů oné doby. I toto iluzorní vymezení místa se tak podílí na zjevné lidové únikovosti, stejně jako kdysi salóny „lepší společnosti“ v předválečných komediích Slavínského.
Kinoautomat kromě lechtivosti zápletek kolem domnělé nevěry (a zjištění, že nic nemusí být takové, jak se původně jeví) těží také z účasti populárních herců. Kromě Miroslava Horníčka se snaží diváky narůstajícími trapasy rozesmát další oblíbení umělci: Jan Libíček, Jan Vostrčil, Josef Somr, Karla Chadimová, Miroslav Macháček... Není divu, že přístup autorů se lišil: někteří, například scenárista Pavel Juráček, považoval svou účast za podružnou a ryze řemeslnickou, zatímco jiní (najmě Radúz Činčera a nyní jeho dcera) zdůrazňovali mimořádnost celého projektu. Hlavním režisérem – alespoň podle úvodních titulků – by měl být Ján Roháč provázený Činčerou a Vladimírem Svitáčkem.
Tuzemské premiéry se Kinoautomat dočkal až v roce 1970, o dva roky později byl stažen z programu, ale lze pochybovat, že z politických důvodů – spíše upadal divácký zájem. Zakazovatelného v něm totiž není vůbec nic. V devadesátých letech jej uvedla Česká televize, ale ještě za komunistického režimu se jeho „volící“ princip pokusil zužitkovat například seriál Rozpaky kuchaře Svatopluka.
