CENZURA A OBSCENITA VE FILMU
1. Kino Aero pořádá ve dnech 9. až 15. prosince přehlídku filmů
Uváděné filmy: Trash, Flash, Blood for Dracula, Heat, Mixed Blood, Flesh for Frankenstein, Pěstní právo svobody, Hořké slzy Petry von Kantové, Korida lásky, Jsem zvědavá žlutě, Jsem zvědavá modře, Saló aneb 120 dnů Sodomy, Extáze, Persona, Zabriskie Point, Buzíci, Deník komorné, Onibaba.
Vybraných projekcí se osobně zúčastní režisér Paul Morrissey, jehož filmy budou rovněž součástí filmové přehlídky.
PAUL MORRISSEY, "nejnezávislejší ze všech nezávislých filmařů"
Jedním z prvních filmů, v nichž se již projevuje Morrisseyho autorský režijní rukopis - nepočítáme-li nádherně sebeironickou westernovou parodii z roku 1967 Lonesome Cowboys (Osamělí kovbojové) -, je Flesh (Tělo, 1968). V tomto příběhu naivního flákače, který hledá oporu pro svou lesbickou manželku a její přítelkyni, ztělesnil stejně jako v dalších Morrisseyho snímcích hlavní roli Joe Dalessando (nar. 1948). Na nápad natočit Flesh přišel prý Morrissey během svého telefonního rozhovoru v Warholem, hospitalizovaným právě po radikálně feministické akci Valerie Solanisové, jež se Warhola pokusila zastřelit. Morrissey natočil Flesh v průběhu pěti či šesti víkendů za necelé tři tisíce dolarů a pak sestříhal film u sebe v bytě na převíječce bez střihacího stolu. Film se v New Yorku promítal rok a týden co týden vynesl dva tisíce dolarů, a to i přesto, že neměl distributora: o jeho distribuci v USA se staral sám Morrissey. V NSR se Flesh stal jednou z hlavních událostí sezóny, zhlédlo ho tu 3 miliony diváků a obdržel zde cenu "Zlaté plátno".
Následující tragikomedie Trash (Odpad, 1970) je považována za Morrisseyho nejzdařilejší snímek - vyznačuje se lepší technickou stránkou snímání i větším citem pro dokumentatisticky svébytné zachycení prostředí než tomu bylo ve filmu Flesh a také autentičtějším a černohumorně zábavnějším ponorem do rozličných mělčin duší všech hlavních představitelů. Následující Morrisseyho satira na hollywoodský boj o sebeuplatnění s titulem Heat (Žár, 1972) se stala prvním snímkem z Warholovy produkce, který se promítal na filmovém festivalu v Benátkách. Ve stejném roce točí Morrissey jeden ze svých nejkomičtějších filmů, originální satiru na bezradnost feministického hnutí s titulem Women in Revolt (Revoltující ženy).
Do své dodnes hojně diskutované trilogie Flesh, Trash a Heat vnesl Morrissey neobyčejně zajímavé téma: exploataci, vykořisťování a tudíž také vyčerpávání lidského libida. Hrdinové těchto snímků se živí většinou prostitucí a Morrissey tragigroteskně zobrazuje jejich neschopnost nejenom lásky, ale i sexu, jenž se jim stal pouhou profesí. Tyto Morrisseyho filmy jsou vlastně svého druhu frašky na téma, jaké peklo lidem připravuje jejich přílišná svoboda, a ve své působivosti imlicitně zahrnují kritiku novodobého narcismu a amorálního světa moderních médií.
Sám Morrissey k tomu uvádí: "Točím antierotické komedie, protože lidé si myslí, že sex je univerzálním lékem, a vysmívám se násilí, protože je to jenom další dojná kráva dneška... (...) Tři dominantní náboženství, která je dnes módní vyznávat - sex, drogy a rock and roll - jsou, myslím, už ze své podstaty špatná a pro lidský život zhoubná. Dehumanizace zapříčiněná těmito hloupými, asociálními a nesmyslnými dráždidly, ponoukajícími k svévoli a bezuzdnosti, vede jen k tomu, že se lidé navzájem nesnášejí, nenávidí svou vlast, své rodiny i svůj život. Je to velmi závažný problém, který je třeba pojednat komicky, protože zde máme co do činění s dobrovolným ohlupováním, vtloukaným do hlav celé populaci díky nepolevující tendenci médií podbízet se nevzdělaným dětem a pologramotným dospělým."
Pozoruhodná je ovšem skutečnost, že mravní konzervativec Morrissey, který uvádí na filmové plátno celou plejádu antihrdinů a antihrdinek, od feťáků a pasáků až po nymfomanky, nad jejich chováním nikterak nemoralizuje a kupodivu ho vnímá nejenom satiricky, ale i soucitně. On sám k tomu říká: "V každém filmu, který jsem natočil, jsou protagonisté nepopiratelně hloupí - a právě takové je mám rád. Když vidím jejich prohřešky a zranitelnost, vím, že mám před sebou skutečnou postavu."
Vedle skvěle nápaditých hororových parodií Flesh for Frankenstein a Blood for Dracula (oba 1974, oba realizovány bez předem připraveného scénáře) je z Morrisseyho tvorby na místě připomenout přinejmenším ještě alespoň tři vtipné snímky s tématikou drsně kriminálnického pouličního života: Forty-Deuce (Čtyřicet - oba, 1982), Mixed Blood (Smíšená krev, 1985) a Spike of Bensonhurst (Spike z Bensonhurstu, 1988).
