Desperado Robert Rodriguez sice vyzval na souboj ty nejotrlejší a nejslavnější protivníky, připravil si spektakulární plán, ale nějak při jeho realizaci zůstal v půli cesty. Přecenil svoje síly. Neboť jak jinak si vysvětlit skutečnost, že závěr desperadovské trilogie dopadl tak nevalně?
Jedna věc leží zcela mimo jakoukoliv diskusi. Robert Rodriguez je nesmírně talentovaný filmový nadšenec, hýřící zdravým temperamentem. Jeho snímky jsou explozivní, nenáročné, žhavé, pulsující šťavnatou energií a nakažlivou radostí z natáčení. A pokud k nim máme nějaké námitky, pak ve valné většině pramení z toho, že forma má nad obsahem právo veta.
Vezměme si na pomoc film Desperado, kde po extrémně nadupané první půlhodině film po scenáristické stránce už jenom upadal. Naštěstí vše zachraňovaly jasně vyprofilované postavy, přehledný děj a přímočarý tah na bránu. Kdeže však loňské sněhy jsou. Rodriguez se rozhodl zakončit svou vlastní „dolarovou“ trilogii ve velkém stylu: překombinovaný příběh (v němž se budete jen ztěžka orientovat a vzápětí to raději vzdáte), plejáda zvučných jmen, z nichž opravdu zazáří jenom Johnny Depp, trapně patetické dialogy, kýčovité scény, politika, prezident, drogy, gangy, bla bla bla. Čert aby se v tom guláši vyznal. Na poměrně střídmou stopáž děje až moc. A co je vůbec nejhorší, samotná postava El Mariachiho v podání Antonia Banderase se stává útrpnou karikaturou sebe sama. Není již hlavním hybatelem příběhu a je nucena pronášet některé opravdu nehezky nabubřele znějící věty. Z charismatického mstitele se tak stala poněkud komická figura.
Je to jasné, Rodriguez se moc moc chtěl vyrovnat Sergio Leoneovi, ale neuvědomil si, že méně někdy bývá více a že jeden brilantní záběr řekne víc než pětiminutová přestřelka a žvanivá promluva o ničem. Schválně si v duchu převyprávějte zápletku Leoneova majstrštyku Tenkrát na západě a poté si zkuste vybavit děj Kdysi dávno v Mexiku.
Samozřejmě by bylo nespravedlivé označit tento film za vyložený propadák. Leccos z toho, co pokonil coby scenárista, nahrazuje totiž Rodriguez jako režisér (střihač, kameraman, osvětlovač, hudební skladatel a kdoví co ještě). Snímek má záviděníhodný švih, obsahuje několik brilantně natočených sekvencí, vtípků a lahůdek. Zmíněný Depp plní obdobnou funkci jako v předchozím „díle“ Steve Buscemi – některé jeho repliky jsou skutečně zamapatováníhodné – a lze pouze s povděkem kvitovat, že jej tentokrát Rodriguez neodpravil v první třetině filmu.
Asi se od tohoto filmu čekalo až příliš. Přitom Robert Rodriguez natočil to, co vždycky – slušně vypadající béčko s áčkovými herci. Jako bychom od tohoto rtuťnatého mexikánce pořád čekali nějaké umění a on nás přitom chce jenom pobavit. Dříve to ale uměl mnohem lépe, přiznejme si.
