Možná někteří z nás nostalgicky vzpomínají na dobré francouzské komedie Gérarda Ouryho, André Hunebella, George Lautnera nebo Jeana Giraulta. Pokud vám tato jména nic neříkají, pak si určitě vzpomenete alespoň na sérii filmů o četníkovi s Louisem de Funèsem, jehož styl humoru je dle mého názoru dodnes ve Francii nedoceněný. Mohlo by se zdát, že v zemi galského kohouta je komedií jako šafránu, ale opak je pravdou. Tento žánr měl a stále má dobrou tradici a je většinou pro producenta sázkou na jistotu.
Snímek Kdybych byl bohatý! je nadmíru aktuální. Vše se točí kolem výhry závratné výše 10 miliónů euro. Aldo (Jean-Pierre Darroussin) je obchodním cestujícím s kosmetickými přípravky. Jeho manželka Alice (Valeria Bruni-Tedeschi) se musí hodně činit, aby neúspěšného manžela uživila a ještě zvládla platit dluhy. Její nervy to už ale nevydrží a oznámí manželovi, že se chce rozvést. Nicméně situace se zkomplikuje, když Aldův nový šéf Gérard (Richard Berry) se zakouká do Alice a dostane zálusk na menší milostnou avantýru. Ale osud se Aldovi odmění v podobě výhry. Ten si chce ovšem počkat na rozvod, aby se nemusel s manželkou dělit. Víc prozradit by bylo podlé, protože byste přišli o rozuzlení těch nejlepších komických situací. Vězte, že pokud se nevyznáte v současném francouzském filmu, tak v hlavních rolí uvidíte ty nejlepší komediální herce a i ve vedlejších rolích se objeví zajímavá jména – např. v roli Claire Noémie Lvovská, která je jinak velmi uznávanou intelektuální režisérkou. 
Michel Munz a Gérard Bitton jsou scénáristy velmi úspěšné komedie La vérité si je mens odehrávající se ve známé židovské čtvrti Le Marais v Paříži. Kdybych byl bohatý! je jejich režisérský debut a myslím, že velmi vydařený. Abych byl upřímný měl bych přiznat, že je to jednoduchá komedie à la française a snobi jí budou nenávidět. Tato hříčka je jakousi studií moderní mravnosti, navíc umocněná skvělým výkonem hlavního představitele. Pokud by neměla úspěch ve Francii a doufám, že totéž bude možné říci i o naší zemi, pak by to znamenalo jediné – divák dává přednost vulgárnosti. Na druhou stranu nelze mluvit o žádné rafinované komice, ale jde přesně o takový druh zábavy, který vás neurazí a může skutečně pobavit. Část vtipů spočívá na situační komice, takže jste na nějakou tu pointu připraveni již s předstihem, což nemusí nijak ubrat nic na její síle. 
Jsem-li já naladěn spíše pozitivně vůči filmu, nebylo tomu tak v prestižním francouzském tisku. Télérama (velmi čtený týdeník odpovídající asi našemu Týdeníku televize) napsala, že „..autoři filmu La vérité si je mens nechali vyhrát miloučký manželský pár, který kolem sebe mlátí křídly, ale nemůže se odlepit od země – stejně jako film.“ Měsíčník Première (jeho česká mutace nás také krmí podobnými prozíravými soudy) zase tvrdí, že „…počáteční nápad je originální, ale člověk by čekal trochu víc drsnosti.“ Předpokládám, že jim šlo o větší propad do zmiňované vulgarity. A ještě jeden příklad na závěr. Deník Le Figaro: „…situacím chybí údernost a potřeštěnost, takže na sebe navršují jedno klišé za druhým.“ Budiž. V každém případě na dlouhé zimní večery či ty nadcházející sváteční se takový film skvěle hodí. I kdyby se vám nelíbil, protože to není právě váš styl humoru, alespoň uvidíte reprezentativní vzorek francouzské produkce – takovéto to “o čem se mluví“ a čím se Francouzi baví. Navíc tento druh zábavy není v našich kinech tak častý.
