Dánský režisér Lars von Trier je svým založením zajisté hravý: leckdy přivede na svět svérázné tvůrčí zásady (třeba Dogma'95), aby je vzápětí opustil a dál se jimi neřídil. Jeho filmy se vyznačují rozdílnou vypravěčskou strukturou, která leckdy přesahuje hranice experimentu. Narozdíl od mnohavrstevných podobenství (Prolomit vlny, Dogville, Manderlay) se ve svém nejnovějším filmu Kdo je tady ředitel? zaměřil na komediální, snad až parodickou hříčku, která také v lecčems vychází z avantgardního divadelního odkazu, zvláště ve vstupování „autora“ do příběhu (neváhá třeba přislíbit novou postavu, vstupující do příběhu) a jeho komentování toho, co jsme právě viděli. Kamera totiž v takových případech pokaždé poodjede od místa dějiště, prosklené, osvětlené budovy, aby mimo obraz zazněla příslušná vysvětlující „autorská“ slova.
Druhořadý, věčně nezaměstnaný herec Christoffer (Jens Albinus) se nechá najmout charismatickým Ravnem (Peter Gentzler), majitelem úspěšné firmy, aby v ní dočasně zastoupil roli ředitele. Ravn se totiž nikdy neodhodlal svým spolupracovníkům prozradit skutečný stav a věčně nepřítomným ředitelem se zaštiťoval hlavně tehdy, když potřeboval prosadit nějaké nepopulární (neřkuli přímo asociální) opatření. Jenže úmysl firmu prodat ustavičně navztekanému Islanďanu (i u nás známý režisér Fridrik Thór Fridriksson si tuto polohu vskutku vychutnal (ostatně vzpomínáte na obdobnou národnostní nenávist z nemocničního seriálu Království?), jenž dánským partnerům co chvíli sprostě nadává a obviňuje je za staletí poroby, vyžaduje přítomnost ředitele s rozhodujícími pravomocemi.
Christoffer své zadání promýšlí jako závažná divadelní úkol, na který se odpovědně připravuje, zkoumá psychický i mravní rozměr své figury, dovolávaje se jakéhosi nedoceněného dramatika Gambiniho. Hlavně však postupně zjišťuje, za jaké nepravosti, o nichž dosud netušil, by jako ředitel měl nést zodpovědnost. A v dosud nezúčastněném herci poznenáhlu klíčí odhodlání, aby renomé „svého“ ředitele napravil.
Von Trier rozehrává často groteskní zápletky, u nichž se nepřidržuje ani motivického provázání (připomínám aspoň milostná Kristofferova dobrodružství) a jeho věrohodnosti, ani vizuální či vypravěčské vytříbenosti. Mnohé motivy nechává nedořečeny, valem přibývající rozuzlení – včetně závěrečného Kristofferova sblížení s nakvašeným Islaďanem – naopak koncipuje jako krajně překvapivá, ba obskurní.
Trier dokonce rozesel vědomá pochybení, k jejichž odhalování diváka vybízí. Kompozice obrazu občas „ujíždí“, ze záběru mizívají jednající postavy, narušováno je prostorové uspořádání, vázne skladba následných záběrů. Pozornost vzbudí i zvláštní uspořádání zdánlivě jednolitého záběru, jenž se ve skutečnosti skládá z drobně odlišných segmentů, které vnášejí jakousi trhavost a vyhlížejí, jako kdyby v dotyčném úseku byly na přeskáčku nenápadně vynechávány části dění. (Kdo z dánských diváků těchto filmařových „klíčů“ nastřádá nejvíce, získá roli v jeho novém filmu.)
Kdo je tady ředitel? patří mezi vnějškově provokující díla, v nichž případná zájemce může odkrývat libovolný počet skrytých významů, dokonce i takových, jaké tvůrcům ani nepřišly na mysl. Zde se může potěšit promyšlenou režisérovou hravostí, s jakou je ustavičně narušována iluze dramatického dění, nastoluje klasické brechtovské zcizování, jemuž scházejí již jen komentující songy.
Celý příběh je prezentován jako sled ukázkově modelových událostí, do nichž režisér volně vstupuje, aby změnil dikci či rozestavění figur. Trier si pohrává s řadou žánrových klišé, kombinuje melodrama s moralizátorským akcentem o mravním prohlédnutí, ale současně všechny tyto prvky ironizuje tím, že je nahlíží jakoby naivizovaně. Dokonce lze uvažovat o rafinovaném předstírání ochotnicky neobratného tvaru, jak vedle vypravěčské struktury naznačuje zejména herecké ztvárnění, zúčastněné postavy hlavní i vedlejší jsou po způsobu němých grotesek nebo caprovských společenských komedií nezastřeně přepjaté a současně pohádkově neskutečné (zvláště Ravnova lítostivost schovaná za bezohledností), v posledku přístupné příslušnému ponaučení. Ale vězme, že žádná z nepatřičností nenastala proto, že by to režisér jinak neuměl. Ostatně nabízí se srovnání se stylově příbuznou, také hravou a naivizovanou, ale přece jen vybroušenější komedií bratří Coenů Záskok (1994).
