Hvězdy a filmy. To je to, co návštěvníky festivalů ale i ty, kteří dění na podobných událostech sledují pouze z povzdálí, zajímá nejvíce. Filmy měli organizátoři jako vždy dopředu zajištěné – a také jich nakonec uvedli rovných 250. S hvězdami to většinou bývá všelijaké. Ale i ty se tu a tam ve Varech zablýskly…

První festivalový víkend se točil kolem kufrů Renée Zellwegerové. Nejprve v Londýně ztracených, posléze kdesi (tvrdí se, že to bylo u Kolína – nad Rýnem) nalezených. Velká star se tedy nakonec oděla do své róby, zamávala davům a následně odtančila ladným krokem zpět. Do hotelu a posléze do své vlasti. Mezitím uvedla svůj nejnovější herecko-producentský počin Miss Potter, který zanedlouho zamíří do tuzemské distribuce, a předala Cenu za přínos světovému filmu animátorovi a tvůrci proslulých medvědů od Kolína (nad Labem) Břetislavu Pojarovi. A stihla vyjádřit svůj obdiv ke klasikově tvorbě, kterou si před festivalem údajně poctivě nakoukala.

Po odjezdu slavné Renée se festival a s ním novináři upínají na dvě „hvězdy budoucnosti“ – dvacetiletou Kanaďanku Ellen Pageovou, pro svět hrdinnou mutantku Kitty Prydeovou z filmu X-Men: Poslední vzdor, pro festivalové publikum Tracey Berkowitzovou v nezávisláckém experimentu Tracey: Fragmenty. Ta svou návštěvu pojala jako zastávku na svém tripu po východní Evropě (jen aby si nezvolila špatný hostel...). A v hledáčcích se objevila i o pět let starší Angličanka prapodivného jména Romola Garaiová. Před třemi lety tančila s Diegem Lunou Hříšný tanec 2, dnes v nepoměrně herečtější úloze představuje u Françoise Ozona mladinkou Angel Deverellovou, jíž bujná fantazie umožní splnit si sen a stát se světoznámou spisovatelkou. Ale už jí neumožní prožít skutečný život, jež by reagoval na realitu všedního dne. Herecký talent mladé Romoly bude moci posoudit také mimovarské publikum: film Angel míří i do českých kin. Dle jejích slov, jež zazněly na tiskové konferenci („Jaké je poslání herce? Myslím, že žádné. Herec je jenom prostředkem, skrz nějž uskutečňuje své sny a představy režisér, herec se má soustředit jen na svou postavu.“), se ukazuje, že to má Garaiová v hlavě srovnané.

Druhou polovinu festivalu strávili hvězdomilní čekáním na Dannyho DeVita. Dočkali se a byli spokojení. Na opravdu slavné lidi byl ale letošní ročník až nevídaně skoupý. Ano, k řadě filmů se dostavil režisér, popřípadě producent. Tím asi vůbec nejoslavnějším je pravidelný návštěvník Karlových Varů Tom DiCillo, který letos festival zahajoval svou hořkou komedií Delirious. Sekci Nový Hollywood, vzpomínající na generaci amerických filmařů, kteří debutovali na počátku sedmdesátých let, nereprezentoval Steven Spielberg, Martin Scorsese ani Francis Ford Coppola, ale (věčně zasmušilý) režisér Monte Hellman (Dvouproudá asfaltka). A k němu přibyla někdejší supermodelka Cybill Shepherdová coby protagonistka Bogdanovichova Posledního filmového představení (sám režisér přijet měl, ale omluvil se).

Zavítal též herec Bud Cort z Ashbyho Harold a Maude. Svým způsobem tuto epochu amerického filmu zastupuje i předseda hlavní poroty Peter Bart. Dnes šéfredaktor časopisu Variety působil jako producent řady slavných titulů, od Kmotra až po výše zmíněné Harold a Maude. Ti čtyři se posléze setkali na diskusi s novináři a vzpomínali a vzpomínali a vzpomínali… Na kolegy, na filmy, ale taky na drogy, jimiž bylo „jejich“ období doslova prodchnuté.

Není-li festivalový návštěvník zrovna zapáleným sběratelem autogramů, nedostatek hvězd mu nikterak nepřekáží. Mnohé filmy skutečně za vidění stojí. Jako tradičně je takovou jistotou návštěva skandinávského snímku. Miláčkem publika se stala černá komedie z Norska Kurz negativního myšlení, jež obrací naruby tezi „ber život z té lepší stránky“. Ale ani ostatní severské kinematografie nechtějí zůstat pozadu, ať už je to (nakonec vítězný) krimithriller Severní blata od Islanďana Baltasara Kormákura anebo Ty, který žiješ Švéda Roye Anderssona. Nečekejme od nich, že nám přinesou radost do života. Jak to ale jenom ti Seveřané dělají, že jejích filmy, ať už třeba působí sebevíce jako banální hříčka, mají pokaždé přesnou pointu, která divákovi umožňuje prožít si katarzi? Pak i ten sebenesmyslnější čin, jakým bývá sebevražda, náhle může dostat lidský rozměr...

Zahanbit se ale nenechávají ani tvůrci z Balkánu. Vedle tradičních zemí bývalé Jugoslávie, již reprezentoval loňský předseda karlovarské poroty Goran Paskaljevič (Optimisté), ale taky mladý srbský talent Srdan Golubovič (Past), jsou letos v kurzu Rumuni. V minulých letech se prezentovali divácky vstřícnou legráckou 12: 08 Na východ od Bukurešti anebo tklivým dramatem o lidské lhostejnosti Smrt pana Lazaresca. Letos patří k hitům festivalu díky dvojnásobnému vítězství z Cannes. Zlatou palmu si odneslo 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny; jinou z festivalových sekcí Cannes, nazvanou Jistý pohled, zase letos ovládl California Dreamin' (bez konce). A oba tituly se podařilo uvést také ve Varech.

Spojené státy už vypravují do Varů kolekci okrajových titulů už tradičně, velká díla nenacházíme. Naštěstí jsou tu ale retrospektivy, nabízející kvalitu prověřenou časem. Kromě Nového Hollywoodu je to minisekce věnovaná klasikovi Williamu Wylerovi. Dvě tradiční západoevropské kinematografie jsou zastoupeny se ctí, Itálie bez výhrad (Nový svět, Sto hřebů), Francie s výhradami malými (reprezentují ji slavná jména, kromě zmiňovaného Françoise Ozona a jeho Angel je to především Jean Becker se svou tragikomedií Rozhovory s mým zahradníkem).

Zato v případě Španělska, Velké Británie či Německa to nejlepší letos jistě zůstalo doma. I díky tomu může Česko slavit jeden festivalový triumf, malý, ale náš. Nedělní program totiž nabídl zajímavý střet filmů z česko-německého pohraničí. Německá komedie Schröderův báječný svět chce být exkurzem do trapnosti všedního dne ve stylu Homolkových. Absurdní je na ní ale pouze její účast na festivalu pověsti Karlových Varů. To tuzemský dokument pánů Martina Duška a Ondřeje Provazníka Poustevna, das ist Paradies chce být originální za každou cenu. Jenže přisprostlou vietnamskou školačku Denisu, co se nudí v tatínkově obchodu, anebo nezaměstnaného sexuálního turistu Volkera, který je věčně švorc a sní o lásce prostitutky Andrey, by žádný scenárista nevymyslel. A kdyby ano, kritik by si ho a to zcela po zásluze vychutnal.