Karel Roden

Karel Roden zasedl v hlavní porotě 41. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.

Horečnatě uhrančivou tvář Karla Rodena nelze přehlédnout.

Karel Roden (narozen 1962) patří mezi nejvýraznější herecké osobnosti své generace, i když v poslední době svůj talent marní v podružných amerických thrillerech. Ve svých dvaceti letech - když ještě studoval DAMU - na sebe rázem upozornil v inscenaci Kvůli mě přestane, kde ztvárnil mladíka propadajícího alkoholu - jeho milá ovšem propadala naivní iluzi, že velká láska mu pomůže vrátit se na správnou cestu. Tento Adamcův snímek spadá do volného cyklu Tak se ptám, do něhož zasáhl i Roden, když hrál i v dalším příběhu nazvaném Záruka. Televizních pořadů s Rodenovou účastí tehdy vzniklo vícero: krimiseriál Malý pitaval z velkého města, veselé čarodějné sci-fi o ohnivých ženách, pohádka Kmotři z blat, psychologická dramata Nejdelší návrat, Večerní svítání...

Jeho doménou se stali složitě strukturované postavy rozporných hrdinů, někdy opisující složitý vývojový oblouk od podřízeného chování k aroganci. Takové příležitosti mu poskytla Irena Pavlásková ve filmech Čas sluhů a Corpus delicti, které odrážejí i překotné společenské změny. Ovšem se stejnou spolehlivostí se vyrovnal i s úlohami komediálně laděnými, ať již to bylo v cyklu veselých historek o "básnících" nebo v taškařici z vojenského prostředí Copak je to za vojáka. Po čase Rodena Pavlásková znovu "objevuje", když jej obsazuje coby šarmantního Alexe do svého snímku Bestiář.

Roden ovšem tíhnul k psychologickým dramatům, ke stále expresivnějším portrétům lidí, kteří se nezastaví ani přes psychickým, ani fyzickým nátlakem. Výtečně ztvárňuje hrdiny jakoby uvízlé v bezvýchodné pasti partnerských či manželských vztahů, věrohodně postihuje napětí, které se hromadí v jejich nitru, než jako hrozivá nálož exploduje. Na jeho vzezření jsou nejpřitažlivější oči, které často až uhrančivě vyzařují z křečovitě sevřené tváře, zaujme široké rozpětí hlasového nasazení, od brilantních ironických výpadů až k primitivnímu hulákání. Jistě že základem je dobrá scenáristická předloha a cílené režijní vedení, ovšem Roden se ukazuje být hereckou hmotou nesmírně tvárnou. Dokáže totiž věrohodně ustát i postavy navenek téměř nehnuté, jejichž vnitřní napětí, zaváhání či nejistotu zprostředkovává změnou v držení těla, nepatrným gestem či pohledem, drobnou poznámkou. Takového jsme jej mohli spatřit v komorních dramatech Hrad z písku, Praha očima..., Oběti a vrazi, Paralelní světy, Sen, Noční hovory s matkou, Tajnosti, Holka Ferrari Dino.

Se stejnou jistotou ovšem vytváří i postavy zbavené jakéhokoli vnitřního chvění, postavy svým ustrojením monolitní, neproměnné ve svém chování. Zejména jeho studie bezohledných, násilnických povah, jakkoli je můžeme vnímat výrazově přemrštěné, fascinují přesností své kresby. Zatímco v Králi Ubu pojednal kapitána Obrubu ještě s okázalým řečněním, v Kuřeti melancholiku se již setkáváme s doslovným zhmotněním ničemnosti. Rovněž umrlý milenec z Kytice ohromuje svou monotónně stupňovanou žadonivostí, i když zde je předurčen záhrobním původem.

Na rozdíl od Marka Vašuta, jenž v zahraniční kariéře selhal, se Roden prosadil. Jsou to sice role vedlejší, vesměs záporné, ale pozornost si zjednávají. Poprvé na sebe upozornil rolí vraždícího psychopata v 15 minutách, což ještě byl špičkový thriller, ale poté již následují druhořadé historky sice výpravné a klipově dynamické, ale námětově i vypravěčsky zcela prostoduché. Stěží lze nějak oceňovat bezmála operetního nacistu v Neprůstřelném mnichu nebo proradného rádce upírů v hororu Blade II. V druhém ze jmenovaných titulů se ocitl pod taktovkou mexického režiséra Guillerma del Tora, jenž si jej zřejmě natolik oblíbil, že jej obsadil i do svého dalšího hororu Hellboy. I tady se prezentuje jako ukázkový ničema, tentokrát jako věčně mladý ruský mystik Rasputin, napomáhající vypustit pekelné démony.

Téměř současně jsme jej mohli spatřit i v českém filmu Vaterland - Lovecký deník. Roden zde snad poprvé razantně mění vnější vzhled: jeho vůdčímu typu mezi dědici zaostalého panství nejprve vévodí zlověstný plnovous, avšak ani oholení nakonec nepřispěje k většímu zvěrohodnění. Další herecká dráha Karla Rodena tak zůstává opět otevřená.