Nová verze španělského filmu Rec (2007) není příliš povedená. Tématem je krvavá hrůza v zamčeném pokoji. Bohužel to nemá kvalitu klasického filmu.
V úvodu filmu mladá televizní reportérka Angie (Jennifer Carpenterová) natáčí s kameramanem Scottem (Steve Harris) reportáž o požární stanici a jejím personálu v LA. Má je sledovat celou noc. Na rozdíl od originálu je úvod rozvleklý, plný laciných sexuálních narážek. Vlastně slouží k vysvětlení, že jde o reportáž naživo, proto Scott točí vše, co se dá – a tak to také bude dělat celou noc. Požárníci jsou povoláni k případu nemocné ženy (ve Spojených státech mají požární vozy vybavení sanitky a sanitáře). Hasiči (toho sympatického hraje Jay Hernandez) se snaží pomoci podivně se chovající nemocné ženě, ale ta se náhle vrhne na jednoho z nich a pokouše ho. Požárníci zavolají policii a žádají patřičnou lékařskou pomoc. K jejich úžasu je evakuace zastavena a dům obklíčen spojenými silami policie a armádních jednotek. Nikdo nesmí ven, snaha opustit dům znamená riziko smrti zastřelením. Vyděšeným občanům nikdo neposkytne rozumné vysvětlení. Zatímco se děsí a podléhají kousancům, vláda pošle dovnitř zaměstnance Centra pro kontrolu nakažlivých nemocí, kteří okamžitě podlehnou nákaze, když se pokusí zajistit vzorky nemoci, která připomíná neobyčejně rychle propukající vzteklinu. Nákaza a děs se šíří.
Nesouvislý obraz podmalovaný lacinými zvukovými efekty plní plátno, aby se ušetřilo na počítačových tricích. Nekonečné, stále stejné: řev, třesoucí se kamera, věčné temno, rozostření a zaostření objektivu Scottovy kamery. Stále stejné útoky na zřejmě nevyčerpatelný počet obyvatel domu se opakují do otupění. Vše, co v tomto žánru znáte tu je: ječící ženy, vzteklí psy, nahé ženské končetiny, záběry na ženské klíny, obtloustlí chlapi,nekonečná hysterie a zoufalí rodiče. Zabliká to dočerna, zabliká to na detail, a znovu to samé. V domě nejsou svíčky, baterky ani domácí první pomoc. Temnotu naplňuje dýcháni, za které by nemusela stydět nejlevnější pornografie. Logika tu nemá žádné místo. Reportérka Angie vříská, lape po dechu a tápe v podivuhodných pózách v temnotách. Po nějaké době se mi chtělo praštit ji po hlavě, aby už dala pokoj.
Proč to tedy má obdivuhodný finanční úspěch (druhé místo na žebříčku návštěvnosti během prvního víkend)? Díky podtextu. Odpovídá to tomu, co lidé cítí jako současné zkušenosti s vládními zásahy do jejich života. Viděli, že když nastane katastrofa, jejich vláda je spíš bude izolovat, než aby jim pomohla. Dané sliby neplní. Lidé chápou, že neexistuje žádná komunální pomoc. Když je zle, jsou odkázáni sami na sebe. To je pro Američany nová koncepce. Nikoliv historicky, to je všude stejné, ale společensky. A protože se to teď ukázalo jako zcela reálná skutečnost, chtějí to lidé také vidět v kině na velkém plátně. (Nevzpomenu si již, kdo řekl, že když něco není na videu, jako by se to nestalo.) Ve filmu je moment, kdy vládní úředníci sdělují novinářům, že všichni byli z domu už evakuováni… a taková lež jen provokuje současné společenské cítění.
Proto nevadí, že film je rychle slepenou míchanicí Night of the Living Dead, The Blair Witch Project, The Diary of the Dead, Cloverfiedu a Rec. Důležitější je, že se lidem zdá realističtější než Labyrint lži. (Nikdo nevěří, že ve vládních organizacích ve skutečnosti existuje takový hrdina, jakého hraje Leonardo DiCaprio.) Ale události v Karanténě se dotýkají jakési živé potřeby.
Bezmocný vztek, strach z neznámé budoucnosti, pandemonium bezradných lidí, kteří se cítí zrazeni všemi a vším, co je teoreticky mělo chránit, je základem mnohých produkcí tohoto roku. Jenom Hollywood vypustil čtyřicet sedm hororů. Monstra, nemoci, masoví vrazi. Ale kina mají problém jak předstihnout skutečnost. Karanténa je obhrouble nedodělaná, nejsou tu žádná velká jména (za pozornost stojí Rade Serbedzija – ale co ten tu dělá?), žádné velké vizuální kompozice, má malý rozpočet – a taková je často skutečnost. Toto má velký podíl na jejím diváckém úspěchu. Co to říká o společnosti, je jiná věc.
