V osmdesátých letech natočil Jim Jarmusch tři krátké hříčky, jejichž protagonisty byli lidé rozmlouvající nad šálkem kávy a při zapálené cigaretě. Nyní je pospojoval do jednoho celku a pro dosažení celovečerní metráže dotočil ještě další epizody. Z oněch původních jsme kdysi v klubovém pásmu krátkých filmů viděli dva.
V prvním si Roberto Benigni a Steven Wright (coby dva okrajoví šmíráci) vymění svého zubaře - Benigni se vypraví k doktorovi, jehož se Wright bál navštívit. V druhém z příběhů si sami sebe zahráli Iggy Pop a Tom Waits (shodně - ve zjevně mystifikační nadsázce - nedůtkliví, podezíraví a žárliví na svou popularitu. Ve třetí, „memphidské“ epizodě, kterou u nás uvedena nebyla, Steve Buscemi a dvojčata Leeovi rozebírají osudy božského Elvise a jeho údajného bratra.
I v nově pořízených skečích Jarmusch dodržuje původní poetiku. Jsou rovněž černobílé, založené na nečekané pointě, rozplývající se do ztracena. Vystupují zde i umělci, s nimiž dosud Jarmusch nespolupracoval - například Cate Blanchettová, která se zhostila dokonce dvojrole. Spatříme též Alfreda Molinu, Steve Coogana i Billa Murraye. Jména postav často odpovídají jejich představitelům, v některých případech herci ztvárňují jakoby sami sebe, byť v jemně ironické stylizaci či přímo mystifikaci.
Když se v hospodě sejdou písničkáři Iggy Pop a Tom Waits, žárlivě střeží každé slovo svého partnera. Waits se cítí dotčen, když mu Iggy oznámí, že poznal skvělého bubeníka. Nakonec si s uspokojením ověří, že v nabídce tamního hracího přístroje nemají žádnou jeho nahrávku (totéž mu hned v úvodu sdělil Iggy o něm).
Alfred Molina si pozve namyšleného a odtažitého Coogana, aby se svěřil s úžasným objevem - vypátral, že jsou vzdálení příbuzní. Coogana to příliš nezajímá, odmítne mu poskytnout bližší kontakt na sebe, ale pak hořce lituje, když se ukáže, že Alfred je blízkým přítelem režiséra Spike Jonza.
Murray vystupuje v převlečení za číšníka a prolévá se kávou, kterou pije rovnou z konvice. Dvojice černošských hostů, které obsluhuje, mu doporučí bylinkové čaje - a drastickou metodu na odstranění kašle.
Cate Blanchettová hraje slavnou herečku Cate a současně její sestřenku Shelby, které se na chvíli setkají v salónku jednoho přepychového hotelu, kde se stýká s novináři. Postava Cate sice není označena za autobiografickou, naplňuje však dokonale představu o jejím typu s usměvavou zjemnělou tváří s dlouhými splývavými vlasy. Její zprimitivnělá sestřenka připomíná protiklad - nakrátko ostříhaná, neomalená, neznalá společenské uhlazenosti a trochu závistivá. Blanchettová postihuje i rozdíly v držení těla. zatímco Cate je distingovaná, uhlazená každým svým gestem i usměvavou mluvou, Shelby se v křesle rozvaluje, zhrublý hlas je místy kvikavý, bez vnitřní kontroly ze sebe vyráží shluky skřeků. Dovíme se, že náchylnost jen předstírají: jedna na druhou sotva vzpomene, jejich rozmlouvání je ryze zdvořilostní. Cate své sestřence věnuje zdánlivě drahý dárek, z něhož se vyklube propagační taška s parfémem. Shelby ji přesvědčuje, že poslala dopis i nahrávku kapely, kde pracuje, avšak posléze vyjde najevo, že nic neodeslala. Blanchettová jako jediná v celém projektu dostala příležitost postihnout dvě rozdílné osobnosti, které s ní zřejmě nemají mnoho společného, a této šance se bravurně zhostila.
Konstrukce jednotlivých povídek je různá. Vychází z drobných hádek, hartusení a trapasů, z ostýchavosti i nedorozumění, pokaždé je přítomna určitá plachost, která zabraňuje účinnějšímu sblížení rozmlouvajících. Někdy přistupuje i špatné odečítání významů - jako při setkání dávných přátel, z nichž jeden nabyl neodbytného dojmu, že jeho kamarád se mu potřebuje s čímsi svěřit a neodbytně to z něho mámí, zatímco nebožák marně oponuje, že vše je v pořádku. Častým tématem rozhovorů jsou diskuse o škodlivosti kávy a nikotinu, často vedené s parodickou nadsázkou, často se opakuje námitka, že káva s cigaretou není právě nejzdravější oběd. Nechybí ani protiklad jazykový, když Benigni, mluvící primitivní, ztvrdlou angličtinou, nerozumí některým větám svého partnera a jen nadšeně přikyvuje. Ostatně selhávání jazyka jako komunikačního prostředku se připomene vícekrát, ať již unikají významy nebo se naopak banalizují do naprosté vyprázdněnosti. Přistupuje i z kontextu vytržené prolínání některých výroků z jedné povídky do druhé, vyslovovaných různými mluvčími.
Všechny mikropříběhy se odehrávají v podřadných podnicích se zašpiněnými stolky i zdmi (výjimkou je jedině epizoda s Blanchettovou, snad též s Molinou a Cooganem), s kávou leckdy natolik nevábnou, že hrdinům nezbude nic jiného, než si vsugerovat, že po troškách pijí slastné šampaňské. Některé postavy zastírají svou slabost pro cigaretu, ať již ji schovávají před okolím, nebo si namlouvají, že si mohou jednu nebo dvě zapálit, když přestaly kouřit (v případě Iggyho Popa a Waitse). Některé příběhy rozehrávají dojemné téma míjení, obav z přiznání citů v roztomile bizarní podobě - jako v případě mládence, jenž dívce, s níž sedí u stolu, z rozpaků vypráví o své technické vášni, o přístroji házející elektrické výboje, který zkonstruoval podle originálního náčrtku Nikoly Tesly. I když se zdá, že dívka technickému výkladu příliš nerozumí, v závěru překvapí odborným postřehem, když se přístroj nečekaně porouchá - a chlapec si výrobek odtáhne domů.
Jarmuschovy příběhy, opět natočené černobíle a v minimalistických dekoracích (většinou jen část barové stěny či rohu, stolek se židlemi), se vyznačují smyslem pro barvité zachycení často bezobsažných hovorů, pouhého plkání, bezmyšlenkovitého používání slovních vycpávek. Často se opakují jednoslovné povzdechy, přitakání, zdvořilostní formule, někdy jako důsledek absence společného tématu, jindy jako projev skutečně omezené slovní zásoby. Naopak některé monologické výklady (např. číšníků, ať již je hrají Buscemi nebo Murray) jen zhmotňují určitou utkvělou představu, kterou dotyčný není ochoten opustit.
Jarmuschovy hříčky jsou jen zdánlivě nenáročné a prostoduché, ve skutečnosti prozrazují pevný stavební řád a výstižné postřehy o lidské mentalitě i vztazích. Okamžiky rozpaků i dojemně úpěnlivých snah vyznívají autenticky, režisér se svými hrdiny sympatizuje, drží jim palce a navzdory občasné směšnosti či dokonce ubohosti jim věnuje nezlehčující pozornost.
