Režisérem dvoudílného filmu s názvy Jsem zvědavá - žlutě a Jsem zvědavá - modře (pojmenovaného takto podle dvou barev švédské národní vlajky) byl na počátku natáčení (1966) teprve dvaačtyřicetiletý švédský spisovatel, novinář a divadelní i filmový scenárista a režisér Vilgot Sjöman. Ten se stal v roce 1961 asistentem Ingmara Bergmana při natáčení snímku Hosté Večeře Páně (v roce 1963 vydal knižně soubor interview Deník s Ingmarem Bergmanem) a jako autorský filmař debutoval v roce 1962 deziluzivně působivým psychologickým snímkem Milenka. Již v roce 1964 natočil Sjöman společensky vyhroceně kritický film s názvem 491 - příběh neúspěšného pokusu idealisticky založeného vychovatele o převýchovu mladistvých delikventů, kteří mimo jiné rozličně týrají a posléze nutí i k obcování se psem svoji ještě nezletilou novou spolubydlící. Tuto blonďatou hrdinku skandálního - nicméně švédskou cenzurou povoleného - společensko-psychologického dramatu 491 ztělesnila Lena Nymanová. A právě tato herečka se o dva roky později stala rebelskou protagonistkou dvoudílného „sexuálně-publicistického traktátu“ Jsem zvědavá, který získal pověst nejdiskutovanějšího snímku s tématikou sexuální revoluce šedesátých let. Bezprostředně po své premiéře se směl tento film promítat jen ve Švédsku a Dánsku, zakázán byl mj. i ve Finsku a Norsku a v USA ho cenzoři povolili po vleklých soudních sporech teprve v roce 1969.
Lena Nymanová tu představuje sice hodně netradiční sexbombu (sama o sobě v první části Jsem zvědavá - žlutě říká, že má „povislá prsa a velké tlusté břicho“), nicméně se neostýchá, aby na plátně s frivolním exhibicionismem porušovala rozličné společensko-politické konvence i sexuální tabu. Ve své vzpouře proti autoritářským zásahům establishmentu do osobního života jednotlivce je Lena - vystupující ve filmu pod svým skutečným jménem - typickou reprezentantkou mládeže šedesátých let. Svůj postoj ke koženě oficiálnímu chování předvádí kupříkladu ve scéně soulože před očima hradní stráže Královského paláce ve Stockholmu. Celou onu legendární sexuální revoluci šedesátých let pojímá ovšem Vilgot Sjöman s humorně ironickým a občas přímo karikujícím nadhledem (v obdobně sebeironickém duchu zakomponovává do děje i sám sebe coby režiséra, zamilovaného do filmové hrdinky).
Navzdory velkému množství „nahých“ a občas i sexuálně značně bizarních scén je na filmu dodnes nejzajímavější a nejcennější jeho živé zachycování toho, jak se intimní sféra lidského života konfliktně prolíná se sférou společensko-politickou (sám Sjöman označuje svůj snímek za „příběh politické nevinnosti, která ztrácí své panenství“). Tento stylově různorodý opus, který nebyl natáčen podle přesného scénáře, je především neobyčejně autentickým a stále inspirativním dokumentem o myšlenkové a sociální situaci v letech 1966–1967. Lena se angažuje na demonstracích, v anketě věnované otázce, je-li její země beztřídní společností, rozmlouvá s komunistickým básníkem Jevtušenkem, projevuje sympatie pro lidi typu M. L. Kinga a zamýšlí se nad rolí O. Palmeho či švédského krále. Někteří kritici Sjömana obviňovali, že jeho snímek Jsem zvědavá není dostatečně hlubinně analytický a že je dokonce svým způsobem konjunkturální. Ačkoli se Sjömanovy filmy (s výjimkou jeho debutu Milenka) v našich kinech bohužel nepromítaly, troufám si i na základě své kvantitativně velmi omezené znalosti jeho snímků podotknout, že Sjömanově tvůrčí metodě o analýzu v tradičním smyslu nejde: tento tvůrce se totiž snaží poctivě zobrazit a rozkrývat determinující roli skutečných, nikoli „duchovně postulovaných“ společenských i osobních reakcí. Proto také Sjöman - v jádru obdobně jako americký filmař „ironických komedií s groteskně neorealistickými akcenty“ Paul Morrissey - může využívat živě naivistických až stupidních podnětů svých herců daleko spíš než třeba takový Bergman: zdánlivě nepodstatné a směšně povrchní reálie vnějšího světa tématizují Sjömanovy snímky samozřejmě mnohem věrněji než filmy Bergmanovy. *)
*) Navzdory zřejmým odlišnostem v tvůrčí metodě Bergman ještě v roce 1987 Sjömana oceňuje jako jednoho „z nejnadějnějších“ švédských filmařů. O obou dílech snímku Jsem zvědavá Bergman mimo jiné řekl: „Těm filmům rozumím. Oba poskytují fantastický obraz Švédska šedesátých let. Ve filmu Jsem zvědavá - modře prohlubuje Sjöman i svou zaangažovanost. Tento film je naléhavější, trpčí a není tak koketní jako Jsem zvědavá - žlutě.“
