V prosinci 2004 oslavil Josef Abrhám pětašedesátiny a více než 40 let práce na jevišti i před televizními či filmovými kamerami. Za tu dobu vytvořil mnoho desítek rolí, nejen hlavních, ale i drobnějších, protože i těm dokázal vtisknout neopakovatelný půvab. Se svůdným knírkem pod nosem (i bez něho) často ztvárňoval typy sympatických podvodníčků, fanfarónů a snílků, kteří prokazovali mimořádnou výřečnost, pohotovost i vynalézavost. Tyto role mu asi zjednávaly největší oblibu, pověstným se stal zejména falešný číšník z komedie Vrchní, prchni, připojit lze ještě další, např. Konec starých časů, Žebráckou operu či Andělské oči.
Abrhám pochází z česko-slovenské rodiny, herectví dokonce začal studovat v Bratislavě, ale posléze přešel do Prahy, kde se záhy dočkal i prvních příležitostí. Už počátkem 60. let na sebe upozornil jak podnikavým mystifikátorem Jaroslavem Haškem ve Velké cestě, tak strhující civilní studií budoucího tatínka v Křiku. Tady mladý herec prokázal, že vládne širokým talentem, schopen vdechnout život protikladným postavám.
Jeho filmové role jsou vcelku známé - třeba jeden z případů pana rady Vacátka nazvaný Partie krásného dragouna se pravidelně vrací na televizní obrazovky. Byla to právě televize, která mu zajistila častý kontakt s vděčnými diváky. Velmi mu pomohl zejména Jiří Krejčík, sice ustavičně popudlivý, ale mimořádně cílevědomý. Nejprve jej obsadil (v polovině 60. let ještě černobílé) televizní adaptace Pensionu pro svobodné pány, stejnou roli poté Abrhám strhujícím způsobem hrál i ve filmové podobě téže látky. Po letech si na něho znovu Krejčík vzpomněl, když natáčel Silvestr svobodného pána.
Josef Abrhám exceloval v přepisech klasických literárních předloh, ať již od Shawa (Lékař v rozpacích), Oscara Wildea (Jak je důležité míti Filipa), Gogola (Hráči) nebo Čechova, s nímž se setkával nejčastěji (Bahno, Jeden ze soubojů, Švédská zápalka, Jubileum, nejnověji Drámo z cyklu Nadměrných maličkostí). Dokonce se prosadil ve zpotvořených operetách, kde jej nazpíval profesionální zpěvák - Polská krev, Netopýr, Hrabě Luxemburg. Úspěšně hostoval i na Slovensku: například v inscenacích Havárie nebo Špetka soli.
Vážné role zvládal ovšem také dobře, ať již hrál inspektora Carellu v detektivce Panenka nebo titulní roli ve Vilému Rozkočovi podle předlohy Čapka-Choda. Až s mrazivou věrohodností zapůsobil ve hře Noc pastýřů, kde ztvárnil nepříznivým osudem pronásledovaného skladatele Jana Jakuba Rybu. Z dalších autentických osobností, které si ještě zahrál, připomeňme aspoň Karla Čapka ve filmu Člověk proti zkáze. Šťastnou ruku měl i při volbě televizních seriálů: všechny mu přinesly popularitu, najmě pak Nemocnice na kraji města, k níž v nedávné době přibylo méně úspěšné pokračování. Záletník Blažej sice zestárnul, trápí jej dosud tajené neduhy, ale také zmoudřel, přijal odpovědnost za „svou“ nemocnici, nakonec odhodlán všemi způsoby bránit její existenci. Obdobnou úlohu stárnoucího elegána Abrhám ztělesnil rovněž v dramatu Jana Hřebejka Kráska v nesnázích.
V roce 2006 se na Abrháma vzpomněl i Jiří Menzel, když ho obsadil jako hoteliéra Brandejse do své dlouho připravované adaptace Hrabalova Obsluhoval jsem anglického krále. Po Konci starých časů a Žebrácké opeře se ostatně jedná už o jejich třetí filmové setkání. Jejich nejslavnější spolupráce ale proběhla na divadle - zahrál si pod Menzelovým vedením (společně s Pavlem Landovským) v legendárním představení Havlovy Audience.
V několika titulech se setkal i se svou ženou, stále mladistvě vyhlížející Libuší Šafránkovou. K nejzdařilejším počinům patří Svatební cesta do Jiljí, půvabná hříčka o potížích mladého muže, jenž si již zvykl na výčitky rodičů, že se stěží dočkají vnoučat. Když však pozná děvče navenek sice svědomité, ale se vzácnou schopností přivolávat nejrůznější pohromy, vykřesne v něm nápad podniknout společně „zkušební“ cestu do Jiljí, která by podle rodičů měla prověřit, zda je dívka vhodnou adeptkou na vdávání. Okouzlující příhody, které tento pár při svém putování zažije, jedinečné herectví i skvěle napsané rozmluvy vytvářejí z tohoto dílka drobný skvost, k němuž se Česká televize ráda (a právem) vrací.
Jestliže 60. roky byly obdobím, kdy prokazoval mnohotvárnost svého nadání, v následných desetiletích se jeho typ povážlivě stabilizoval a málokdy vycházel za hranici ověřeného stereotypu. Odvážím se tvrdit, že v posledních patnácti letech pak Abrhámovo filmové i televizní herectví vyloženě ustrnulo, jako by ztratilo vnitřní podmanivost, podobá se další mechanicky odškrtnuté položce. To bohužel platí i pro jednu z nejnovějších příležitostí, kterou dosti nepochopitelně přijal v komedii Pánská jízda. Snad se ještě dočkáme rolí, které opravdu potěší.
