Peralta v Jízdě po obrech obecenstvo poctivě provádí historií surfu. Nejprve animovanou zkratkou z oblasti Polynésie, později se zastavuje u dob a lokalit, které symbolizují milníky sportu. Havajská zátoka Waimea, kterou poprvé brázdil průkopník v černobílých pruhovaných plavkách Greg Noll. Krutý kalifornský útes Mavericks, kde Jeff Clark v neoprénu sjížděl 15 stop vysoké vlny 15 let úplně sám. A konečně i obtížně přístupná havajská Peahi, nebo-li „Čelisti“, na kterou se na počátku 90.let dostal Laird Hamilton a jeho parta v rychlých člunech a objevili tak zcela nový způsob surfování – nepádlovat na vlnu, ale vyvézt se na ni ještě daleko od pobřeží.
Noll, Clark a Hamilton jsou také hlavními protagonisty výpovědí Jízdy po obrech. Peralta vyzdvihuje zásluhy každého člena této „svaté Trojice“, hlavní slovo má však Hamilton, jinak producent snímku. S ním se Peraltovi podařilo natočit ty nejostřejší kousky, jaké Jízda po obrech nabízí.Tak, jako ve svém předešlém dokumentu, i v Jízdě po obrech si režisér všímá, jak se surf vymezoval popkultuře, jak jej popkultura naopak reflektovala, a kdy se stal surfing masovou módou. Zde zmiňuje především vliv slaďoučké letní komedie Gidget se Sandrou Dee z roku 1959.
Později zase zachycuje vzájemné ovlivňování surfingu, skateboardingu a snowboardingu. Bez povšimnutí nezůstal ani výtvarný náboj scény a zřetelný rozdíl mezi punkovými kořeny a dnešním hi-tech sportovním výkonem.
Samozřejmostí je u Peralty překotný střih a divoká kamera. Jistým zklamáním však je časté opakování již viděných záběrů.
A jako repete nakonec působí ve srovnání s Dogtown and Z-Boys celá Jízda po obrech.Ukazuje se, že Stacy Peralta zůstal fanouškem a alespoň prozatím svůj vyprávěcí styl nikam neposunul.
Samozřejmě, některé skutečnosti stály proti němu. Režisérovi se například nepodařilo na plátno dostat skutečnou zápletku, která by film dokázala svázat. Přitom o jednotlivé dramatické epizody nouze není. A ať už jde o Nollovy a Clarkovy kousky, či Hamiltonovo finální „bekhendové“ číslo na Teahupoo na Tahiti, je samotné ježdění vskutku uhrančivé - co mohl, natočil Peralta hodně zblízka.
Ani v Dogtownu ale nebyl sport to hlavní, film táhl střet charakterů supereg Jaye Adamse a Tonyho Alvy. Oproti Dogtownu se Peraltův surfový dokument odehrává na několika místech a v delším časovém horizontu. Jediným skutečně jiskrným momentem je pak Hamiltonovo vyprávění o tom, jak seznámil svou matku se svým idolem, a ti dva se pak vzali. Navíc po té předchozí, po všech stránkách vyčerpávající sondě do epicentra kalifornského skateboardingu se celá surfová scéna zdá trošičku lehká, jaksi unplugged.
Jízda po obrech má prostě tu smůlu, že přišla jako druhá a Peralta a) nedostal tak dobré karty a b)nenaučil se žádné nové triky. Přesto si ale snímek zaslouží pozornost všech, kteří se chtějí o historii surfu něco dozvědět, aniž by si chtěli připadat jako ve škole, anebo je chlápci na vlnách dostávají tak, jako mě.
