|
Ihned po absolutoriu dostala Jiřina Bohdalová angažmá v divadle ABC od Jana Wericha a s ním také v roce 1962 přešla do Městských divadel pražských. Pět let nato pak zakotvila v Divadle na Vinohradech, kde účinkuje dodnes. Do povědomí širokého okruhu lidí se ovšem divadelní herci dostávají prostřednictvím filmového média a ani Bohdalová není výjimkou. Poprvé si ve filmu zahrála již jako devítiletá (Madla zpívá Evropě) - to byla ovšem více projekce rodičovských přání, než vážného zájmu samotné malé herečky.
Jako dospívající byla Bohdalová obsazována poměrně často, ale na svou první skutečně velkou hereckou příležitost pořád čekala. "Začínala jsem ve filmu rolemi kuk za vázou. Řekla jsem jednu větu a když naši zrovna v té chvíli mrkli, tak mě na plátně zmeškali." Zmeškat ji však její rodiče nemohli ve snímku Martina Friče Hvězda zvaná pelyněk (1964), kde režisér Jiřině Bohdalové svěřil hlavní roli mladé Tonky. Tím byla cesta k dalším velkým rolím otevřená, což potvrdil i následují film Král Králů.
Filmografie Jiřiny Bohdalové představuje soupis čítající na sedm desítek snímků a těžko se tu zmínit o všech. Z těch nejvíce slavných rolí je to určitě servírka Andula z Bílé paní, postava tramvajačky v muzikálu Dáma na kolejích či přízemní Božka z báječné komedie Zdeňka Podskalského Světáci. Vrcholem tohoto období je ovšem jednoznačně role manželky Anny v Kachyňově trezorovém dramatu Ucho - životní výkon Jiřiny Bohdalové je jasným důkazem o její schopnosti zahrát i vážné role, navíc neobyčejně civilně a beze stopy patosu.
Rozmanitá podoba talentu této herečky také našla odezvu v nejrůznějších projektech: s Vladimírem Dvořákem dlouhou dobu uváděla zábavný pořad Televarieté, v nemálo televizních domácnostech se více než svými filmovými rolemi zapsala díky seriálům a inscenacím a jako nezapomenutelná vypravěčka oblíbených večerníčků se pravidelně kolem sedmé hodiny večerní dostala k těm nejmenším. Nebo snad neznáte Rákosníčka či Křemílka a Vochomůrku?
V devadesátých letech dávkovala Bohdalová svou přítomnost v českých filmech poskrovnu a když už, tak především v pohádkách; jako Závist se vytáhla především v Nesmrtelné tetě, pohádce, které k dokonalosti možná leccos chybí, ale v porovnání s ostatními je to učiněný skvost. A po řadě komediálních rolí se na "Bohdalku" (jak je nejčastěji nazývána) obrátil opět Karel Kachyňa při realizaci svého projektu Fany - a vyhrál. Způsob, jakým Jiřina Bohdalová ztvárnila slaboduchou hlavní hrdinku, je jedinečný. A to je možná to nejcennější; Bohdalová má výjimečný dar být srozumitelná pro každého, oslovit svým hereckým darem i toho nejposlednějšího "troubu" a na případné výtky otravných kritiků o lidovém typu jejího herectví má vždy v rukávě schované eso. I proto se řadí k největším českým herečkám.
