V poslední době se Jiří Langmajer ve filmových rolích představuje jako notně samolibý chlápek, který své okolí rád ponižuje, i když i pro něho platí pořekadlo: Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. V případě teenagerské zimní komedie Snowboarďáci (2004) dokonce doslova, když uvízne v okruží nezakrytého otvoru, jímž se vhazuje uhlí.
Až potměšile přísný strýček Milan zcela uvízl v tenatech maloměšťáctví: velkohubé proslovy o výchovných metodách se záhy rozplývají v kontrastu se směšnou pýchou na přepychový vůz, který samozřejmě dojde také úhony. S namyšlenou posmytychtivostí v očích bourat sněhuláky se nevyplácí, zvláště když obepínají bytelný patník. Pro Milana nalezl Jiří Langmajer velice střídmou polohu - bez zbytečného zveličování nectností či karikování (i když některé situace se sem už blíží, viz zimniční třesavku po nedobrovolném mrznutí) postihuje patrnou vytahovačnost. Naznačuje, že kdysi nejspíš patřil mezi podobné frajery, kteří chtějí dojemně smolařským protagonistům odlákat vyhlédnutá děvčata.
Ještě vyhrocenější typ samolibého člověka však předvádí v Jakubiskově filmu Post coitum (2004), kde se převtělil do šéfa hudebního nakladatelství. Tady naznačil už zřetelnou úchylnost: jeho tragikomicky směšný hrdina nutí svou partnerku do intimního sblížení s jinými muži, chtěje tomu všemu nejen přihlížet, ale ještě to i řídit telefonickými pokyny. Ale pachuť více či méně obratně skrývané chamtivosti provází i postavy modelované mnohem střízlivěji.
Sedláčkovo psychologické drama Pravidla lži (2006) představilo Langmajera v úloze znepokojivě sebeovládavého Milana, neproniknutelně se tvářícího chlápka se zjevně zločineckou minulostí a silnými manipulativními sklony. Jako kdyby sem Langmajer promítl svou klišovitou roli ze seriálu Ordinace v růžové zahradě. Přijímá také úlohu (rádoby) akčního hrdiny s traumatem z dětství - v thrilleru Filipa Renče Na vlastní nebezpečí (2007) - a objevil se též v crazy komedii Vy nám taky, šéfe! (2008).
Jiří Langmajer se narodil 3. června 1966. Vystudoval na pražské konzervatoři obor herectví ve třídě, kterou vedla Blanka Bohdanová. Vystřídal řadu divadelních scén, dokonce se mihnul i ve Zlatí kapličce, než se usadil v Divadle pod Palmovkou. Před kamerou se objevil již během studií, jako osmnáctiletý vystoupil v Kachyňově seriálu Vlak dětství a naděje (1984), který se ovšem premiéry dočkal až po pěti letech, takže mezi na sebe upozornil zejména pod vedením Karla Smyczka.
Hrál v jeho Třetím patru (1986) a především v pamětihodné analýze sportovního násilnictví Proč? (1987). Zde sparťanského fanouška Jirku. Mládenec, který svým nenápadným, tuctovým vzhledem vůbec nepřipomínal nějakého grázla, zdánlivě nezapadá do tvrdého agresivního jádra vlajkonošů, dokonce jim brání v útocích na bezbranné a vyděšené spolucestující, ale ochrana společných zájmů nakonec převáží. Neváhá vyhrožovat mladšímu bratru, aby při výslechu na policii nikoho nejmenoval. A do němoty zpitý jen tupě zírá, když se doví, že kdosi znásilňuje jeho holku.
Dlužno ovšem podotknout, že podobně nosné role získával Jiří Langmajer jen zřídka. Odlišnou polohu mu v téže době ještě nabídla komedie Petra Tučka Copak je to za vojáka... (1987) - mírně švejkující svobodník Milan Kouba se stává přímo zosobněním bezstarostného flirtování i vynalézavosti při plnění odborného výcviku. Ale pak již následovaly menší role spíše na televizní obrazovce než ve filmu, nevyhýbal se ani pohádkám. Z filmových titulů připomenu aspoň Díky za každé nové ráno (1994) nebo Návrat idiota (1998), kde i v malé úložce s obdivuhodnou výrazovou sytostí zužitkoval civilní rozměr svého herectví. Dlužno podotknout, že v 90. letech se několikrát ocitl pod inspirativním vedením Hynka Bočana.
Rovněž některé televizní projekty - i když většinou ne přímo jeho zásluhou - snad vstoupily do diváckého povědomí: kromě řady bakalářských epizod jsou to např. Zámek v Čechách, Ex offo, Zdivočelá země, Strážní andělé, Smolař, povídka Čuňák Morin z inscenace Silná jako smrt, Ani svatí, ani andělé... Závěrem upozorním aspoň ještě na dvě televizní díla, která mu poskytla větší prostor a v nichž se musel pitvořit.
V Bočanově snímku Uniforma (2001) si zahrál hrdého vzpurného mukla, který tvrdé vězeňské podmínky odmítá přijmout se svěšenou hlavou, hrdě vzdoruje jakémukoli tlaku a ponižování lidské důstojnosti. Tady věrohodně rozkryl, jak i za všedním zevnějškem se může tajit mimořádné odhodlání, když navíc se za mřížemi neocitl z politických důvodů (jako většina spoluvězňů), ale kvůli záletnosti. V dalším politickém dramatu PF'77 (režie Jaroslav Brabec), natočeném o dva roky později, si naopak zahrál s komunistickým režimem kolaborujícího muže, jenž výměnou za dobré bydlo nutí matku, váženou umělkyni, dosud si udržující odstup od vládnoucí moci, aby se podvolila jejímu tlaku a stejně jako většina celebrit také podepsala pověstnou Antichartu. V obou případech Jiří Langmajer prokázal, že dokáže dramaticky bytelnou postavu vykroužit z nejednoznačných, složitě provázaných plošek, z nichž skládá výslednou povahomalbu.
V roce 2005 Jiří Langmajer nastudoval mj. v Divadle Pod Palmovkou titulní roli ve hře Kean, která pojednává o životě slavného shakespearovského herce.
