V záplavě nejrůznějších "kasaštyků", jež rok co rok přicházejí do našich kin, bychom možná zapomněli, že nejnavštěvovanějším filmem všech dob není Pán prstenů, Hvězdné války nebo Titanik, ale Ježíš (1979), kterého od dob jeho vzniku zhlédlo více než 4 a půl miliardy diváků. Finanční zisky zaostávají za návštěvností, a to z pochopitelných důvodů. Vstupné na Ježíše je většinou dobrovolné, důležitým faktorem je osvěta. Na tomto základě postavila svou akci, příznačně nazvanou "Znáte ho?", společnost Nový život, která ve dnech 12. - 27. února 2004 uvádí Ježíše v pražských kinech.
Scénář filmu vychází především z Lukášova evangelia, režiséři John Krish a Peter Sykes jej natáčeli přímo v Izraeli. Než k tomu však došlo, probíhaly dalekosáhlé přípravy, které údajně trvaly devět let. Filmařům radili archeologové, historikové a teologové. Ve speciálních dílnách vznikaly rekvizity 1. století, zbraně a oděvy. Cílem bylo co nejpřesnější zpracování Kristova života a doby, v níž žil, proto se filmu z hlediska žánru dostalo označení dramatický dokument.
Za jeho výrobu získal na festivalu v Cannes uznání producent John Heyman, jenž ve svých předchozích projektech spolupracoval s největšími hollywoodskými hvězdami. V případě Ježíše se rozhodl, že v něm žádné známé tváře hrát nebudou. Dokonce uvažoval pouze o izraelských představitelích, nakonec ale od svého záměru ustoupil. Ve filmu se objevuje 45 herců a téměř 5000 komparsistů, z nichž většina pochází z oblasti Středního Východu. Ježíše hraje Brian Deacon, britský herec z Royal Shakespeare Company, tehdy nepříliš známý, kterého tvůrci vybrali pro přirozenost, s jakou se v postavě Ježíše pohyboval.
Deaconův "portrét" je méně mystický než dosud byli diváci zvyklí, vyzařuje z něj přístupnost, což bylo hlavním záměrem i celého projektu. Krishův a Sykesův film může sledovat každý bez rozdílu věku a vzdělání, s jeho srozumitelností nebude mít nikdo problémy. Z dramaturgického hlediska je vzhledem k počtu epizod možná až přesycený; kdo však zná kristovský mýtus, zorientuje se rychle, a pokud ne, hlavní smysl vyprávění mu jistě neunikne. Dopomáhá k tomu i komentář, který má dvojí povahu. Na jednu stranu jednotlivé scény smyslově umocňuje (např. Duch svatý sestoupil na Ježíše v podobě holubice), na druhé straně předjímá, co se bude dít v obraze, čímž film ještě více získává na ilustrativnosti, jež koresponduje s jeho osvětovými tendencemi.
Na herectví zde není místa, představitelé jsou pouze nositeli jednotlivých postav, pro které byli vybráni s ohledem na vžité představy o jejich fyziognomii. Mluví se většinou v jednoduchých větách, složitější promluvy jsou přenechány Ježíšovi, jenž se vyjadřuje především v podobenstvích. Pronáší je bez okázalé patosu, jakoby stále na cestě ke svému údělu - úkolu. Deacon ve svém projevu musel pravděpodobně zapomenout na většinu hereckých postupů, jež se ve škole naučil, protože jen v takto zvoleném "vyprázdnění" mohl zapadnout do celkové koncepce díla.
Podobně je tomu i s trikovou stránkou filmu. Scény, v nichž je Ježíš sváděn Ďáblem na poušti nebo když se mu zjevují Boží poslové, jsou čistě účelové a z jistého úhlu pohledu naivní, rozhodně nemají oslňovat. Rovněž Ježíšovy léčitelské zázraky se omezují maximálně na zpomalený pohyb uzdravovaného. Stejný prostředek je použit při Pilátově verdiktu o Ježíšově ukřižování. Rozsudek v podobě svinuté listiny zpomaleně padá z balkonu na zem, přičemž kamera jeho pád zachycuje z podhledu. Dokonáno jest...
Krishův a Sykesův Ježíš má velmi blízko k pašijovým hrám, které jsou sice vzhledem k realizačním nákladům velkolepé, nikoliv však okázalé a efektní. V tom spočívá hlavní hodnota filmu, jenž byl u nás v kinech uváděn poprvé roku 1991 a dnes - po třinácti letech - se k nám vrací v novém dabingu (Ježíše mluví Jan Šťastný). Proč se tak děje, navíc v nestandardní distribuci, je otázkou. Jsme skutečně tak nevěřící, a potřebujeme vůbec náboženskou víru k životu?
Jednou z odpovědí může být komentář, jenž nechala společnost Nový život natočit u dokumentaristy Josefa Horala a který se promítá před a po skončení samotného filmu. O své zkušenosti s přijetím Krista v něm vypráví narkomanka, psychotik, invalidní žena i "normální" lidé, v závěru se objevuje text modlitby, jíž mohou diváci provést přímo v kině. Osobně za tímto krokem cítím značnou manipulaci, navíc pojetí výpovědí se mi zdá dosti kýčovité. Pochybnosti s přijetím tohoto komentáře však pravděpodobně mají sami organizátoři, neboť po skončení projekce se mohou diváci k celé akci vyslovit prostřednictvím anketního lístku. Samostatné zamyšlení by si zasloužil i způsob, jakým je akce propagována, obálky s nápisem Už jste byli v kině zadarmo?, které najdete doma u poštovních schránek, nebudí důvěru.
Upozorňujeme na text Jana Jaroše o filmových zpracováních Kristova života, které doplňujeme o film Luise Buñuela Mléčná dráha (1968), v němž je Ježíš sarkasticky pojat jako posel, který přišel na zem lidi nikolv sjednotit, ale rozdělit. V oblasti literatury vyvolala v poslední době rozporuplné reakce kniha Gerharda Haderera Život Ježíše (Fragment, Praha 2003). Serioznější zpracování tématu nabízí práce Milana Machovce Ježíš pro moderního člověka (Orbis, Praha 1990 nebo Akropolis, Praha 2003).
