Hrabalovsky laděná komedie z nádražáckého prostředí s Jaroslavem Duškem.
Za začátku stála divadelní hra Reného Levinského napsaná pro soubor Nejhodnější medvídci z Hradce Králové (a podle tohoto města si autor zvolil i německy znějící pseudonym Königgratz), která se úspěšně rozlétla po celé republice. Nádražácké prostředí tu fungovala jako pouhá kulisa, v níž se odehrával sled více či méně bizarních událostí, v níž se pohybovaly více či méně svérázné figury. Důležitá byla i verbální rovina: inscenace zpravidla výrazně odlišovaly jednotlivé stylistické roviny výpovědí – od „veristicky“ přisprostlého hudrání až ke směšně vzletným metafyzickým úvahám.
Režisér Pavel Göbl, věren svému uměleckému naturelu (připomínám aspoň jeho nedávné televizní filmy Šťáva a Balíci), se rozhodl pro dokumentarizující obraz, pro důsledné zasazení do reálného prostředí žateckého nádraží, pro postavičky titěrné ve svých malichernostech, ale přitom jakoby hrabalovsky typizované k pověstným pábitelům, k hrdinům Intimního osvětlení nebo Hoří, má panenko. Jenže divadelní hra důsledně obhlížela jedině zpovrchnělé osudy hlavních postav, ponechávajíc vše ostatní stranou – zatímco filmu se právě rozšíření prostorového spektra zle odvděčilo.
Dění, soustředěné na soukromé peripetie jednotlivých postav, vycházející ze struktury postupně navlékaných anekdotických historek, jednou humorných, jindy vážných či dokonce tragických, by se totiž mohlo odehrávat kdekoli a vlastně i kdykoli, protože konkrétní zakotvení je mimořádně slabé. Tak se seznámíme s chlapem, jehož v opileckém omámení nenapadlo nic jiného než předstírat vlastní smrt (když zesnul jeho sourozenec), další nešťastník, ustavičně se producírující ve svátečním obleku, trpí odchodem ženy, a proto vede groteskně filozofující řeči. Akurátního kontrolora, znepříjemňujícího kdekomu život, se podaří opít tak dokonale, že není schopen chůze. Lidé jsou vtipní i nedovtipní - to zejména, když odečítají jen nejvrchnější významy či dokonce jen zvuky, jako v případě cikána Gejzy, jenž si ze sousloví genius loci neboli duch místa odnese jen první slovo, nechápavě vztažené k nádraží. Řeší se tu milostné zápletky, pracovní absence i nehody, vedle nenadálého zmrtvýchvstání promžikne osudné uklouznutí na zvratkách. Komika se tu měla mísit s tragikou v jedinečnou změť všední lidské existence, kdyby ovšem odevšad netrčela výrazová strojenost, z vnějšku nahlížená bizarnost sledovaných lidiček.
Jenže nádraží a vlaky, nádražní hospody, přednostové, výpravčí a posunovači, to všechno tvoří jakýsi do sebe uzavřený svět, zcela nezávislý na okolí - právem pak lze konstatovat, že ono „okolí“ se téměř vytrácí. Vše vyhlíží, jako kdyby neexistovali žádní cestující, jako kdyby se ve vlacích přesouvali jen sami železničáři a nikdo jiný.
Chci tím naznačit, že existence postav podmíněná zvoleným prostředím se zde naprosto pomíjí, ani v nejmenším tu nepadne zmínka o sociálním či profesním dosahu příslušnosti k železničářském cechu. Takto pojatý příběh by se – po nepatrných změnách – mohl odehrávat na stavbě, v prodejně, mezi rolníky, téměř kdekoli. Právě tím se Göblův snímek liší od dalších průhledů, naopak těsně spojených se železničním prostředím, ať již jsou to Menzelovy Ostře sledované vlaky, Hanákovo Ja milujem, ty miluješ nebo Chytilové Kalamita, vesměs sdělnějších i výmluvnějších, co se týče náhledu do lidské psýchy.
Režisér – jenž se navíc spojil s Romanem Švejdou jako spolurežisérem - zajisté dbá o dosažení bezprostřednosti jak v kresbě jednotlivých dějišť, často neútulných a zašedlých (a podíl kameramana Jana Horáčka je nesporný), tak ve výběru osobitých figur. Podařilo se mu dobře skloubit zkušené profesionály s neherci, samotné herecké ztvárnění je šťavnaté, věrohodné hlavně v banálních průpovídkách, které se co chvíli rozhlaholí. Snadno ovšem postřehneme, že mluvě, pokud je kamkoli ve svém zacílení posouvána, schází chytlavá bezprostřednost. Týká se to jak rádoby samovolného sprosťačení, tak groteskního mudrování o vyšším smyslu a poslání, o stěhování duší, o geniu loci. V těchto případech ruší vyumělkovanost, ze vší té jadrností se line cosi falešného.
Ve filmu nalezneme tváře povětšinou málo známé (či spíše zcela neznámé), zato fyziognomicky zřetelné a nezaměnitelné: Igora Chmelu, Romana Slováka, Jiřího Vymětala, Jozefa Polievku. Proslulejší osobnost je tu jediná – Jaroslav Dušek. Není to první Göblova spolupráce s tímto osobitým (ne)hercem, upoutávajícím hlavně svébytnou, jakoby učitelskou hlasovou dikcí - už spolu natočil mistrnou miniaturu Javorový guláš. Tentokrát Dušek ztvárnil rozšafného přednostu stanice, jenž svou autoritu přijímá jako něco samozřejmého, aniž by mu to vadilo při bratříčkování s podřízenými.
Vtiskl mu poněkud překotnou mluvu, obdařil náznaky zbrklosti i nepatrné domýšlivosti, také však ochranitelskými sklony. Dušek svou figuru – jako obvykle – silněji charakterizuje slovní rovinou nežli celistvým hereckým pojednáním. Musím ale doplnit, že bezprostřední bodrost a žoviálnost jeho spoluhráčů, pravda nutně jednostrunných, jej někdy zastiňuje. Jenže jakkoli zdařilé či zajímavé jednotlivosti nemohou zastřít nedomyšlenost celkové dramaturgické koncepce, která poznamenává výsledný tvar filmu.
