Mladičký Jean-Paul Belmondo (narozen 9. dubna 1933 na předměstí Paříže) vpadl koncem padesátých let na plátna kin coby nový typ hrdiny. Na rozdíl od dosavadních krasavců a jiných ušlechtilých duší se vyznačoval tváří spíše tuctovou, jakoby boxersky rozpláclou, ztělesňoval přidrzlé mladíky, kteří si s nějakými mravy příliš nelámali hlavu a s okouzlujícím úsměvem trousili pohoršlivé poznámky. Po několika menších rolích mu celosvětovou slávu přinesl smolařský gangster v Godardově debutu U konce s dechem (1959).
Belmondo přiznal, že o příběhu neměl ani matné tušení: „Točím s jedním šílencem. Je to úplnej cvok, nedal mi žádnej scénář. Točíme nejvíc to, jak stále procházím dveřmi dovnitř a ven.“ Film dosáhl nesmírného úspěchu u kritiky i diváků, spolupodílel se na vytvoření fenomenu zvaného nová vlna a Belmonda rázem vynesl mezi hereckou špičku (viz článek). O šest později si v Bláznivém Petříčkovi (1965) od téhož režiséra Belmondo zahrál anarchistický typ, který smysl existence nachází v popření konzumní civilizace.
Zpočátku neměla tato nová herecká hvězda ustálený repertoár. Přišly role v psychologických dramatech, válečné příběhy, až Belmondo zjistil, že nejlépe se mu daří v dobrodružných komediích. Jak pozvolna podléhal komerčním tlakům, postupně si vybudoval image „sympatického dareby“, který s úsměvem na rtech porušuje společenské konvence, ať již stojí na straně zákona či proti němu. Proslul figurkami samorostlých dobrodruhů (poprvé v Muži z Ria, 1963), v nichž dokázal obratně spojovat napětí s humornou nadsázkou. Uplatnil se v řadě dobrodružných komedií (Manželé z roku II, 1970) a věrohodně vyznívali i samorostlí poldové (Strach nad městem, 1975), případně mstitelé, kteří brali spravedlnost do vlastních rukou.
Belmondovi hrdinové se vyznačují zvláštní dvojlomností: nejlépe vycházejí ti, kteří jsou pro dobrodružný zážitek ochotni podstoupit jakékoli nesnáze. Ostatní hvězdy francouzského filmu – ať již to byli Jean Gabin, Lino Ventura nebo Alain Delon – se přidržovali většinou jednorozměrného ztvárnění a jejich postavy nenechávaly nikoho na pochybách o své etické příslušnosti. Belmondo se naopak prosadil typem rošťáka, jehož činy bychom měli odsuzovat, ale nemůžeme, protože je prostě roztomilý a získává si naše sympatie. Neváhal vysmát se i svému nejpopulárnějšímu typu v parodii Muž z Acapulca (1973), kde si zařádil v dvojroli jako usedlý, zhýčkaný spisovatel dobrodružných románů a zároveň jako jejich udatný, nepřemožitelný hrdina, pokaždé s notnou dávkou nadsázky. Přitom ale dokázal vždy podle přání režiséra zahrát i psychologicky prokreslenou postavu, jak to dokázal například v Resnaisově dramatu Stavisky (1974).
Jako mimořádně nadaný herec dokázal přitáhnout pozornost jak sólově, tak v souhře s neméně slavnými a často i zkušenějšími partnery – s Gabinem, Bourvilem, Delonem, Lorenovou, Welchovou či Jobertovou. Před kamerou dokázal i přiměřeně zestárnout (příkladem je Lelouchův film Cesta zhýčkaného dítěte, 1992), ačkoli stále zůstával oním nezbedným chlapíkem s dětsky bezelstnýma očima a rozesmátou tváří, i když filmovými idoly se mezitím staly jiné hvězdy. Upřednostňoval film, avšak několikrát se uplatnil rovněž na divadle (původně vystudoval herectví na konzervatoři CNSAD), když jako představitel legendárního herce Keana nebo nosatého Cyrana z Bergeraku ovládl jeviště a sklízel ovace publika i kritiků.
Belmondo fascinoval obratností i odvahou. Balancoval na křídle letadla, lezl po fasádách domů, běhal po střechách vagónů metra. Osobní účast v nebezpečných scénách považoval za otázku cti. Stejně jako komici v němých groteskách i on zarputile odmítal, aby jej zastupovali kaskadéři. Několikrát si přivodil těžká zranění, ale ani to jej to neodradilo od dalších riskantních kousků.
Skutečná pohroma dolehla na Belmonda teprve se záchvatem mrtvice v roce 2001, po němž částečně ochrnul. Po řadě let strávených rekonvalescencí se přece jen vrátil před kameru. V melodramatu Muž a jeho pes (2008), inspirovaném slavným De Sikovým příběhem bědného penzisty Umberto D (1951), ztělesnil rovněž starého člověka dohnaného nepřízní osudu až na ulici. Spoléhá tentokrát na emoci, které se dosud vyhýbal: na soucit.
