Kim Ki-Dukův filmový esej o koloběhu života je svým způsobem „unplugged“ esencí proslavených autorových dryáků jako Samaritánka, Ostrov, Adresát neznámý,nebo Divá zvěř. Pomalý, k přemýšlení vybízející děj, a množství úchvatných scenérií by naopak mohly dílo tohoto korejského mistra přiblížit širšímu artovému publiku, které se Kimovým násilným exhibicím programově vyhýbá.
Jaro, léto, podzim, zima… a jaro se, podobně jako Ostrov (Seom) odehrává na jezeře. Tentokrát jde o malebné, avšak umělé jezírko zapomenuté mezi jako břitva ostrými korejskými vrchy. Na břehu jezera stojí brána. Ti, kdo jí vstoupí, dávají tak nějak mimochodem najevo pokoru – na hladině jezírka pluje domeček, klášterek, a v něm dlí starý buddhistický mnich (Young-su Oh).
Jak už název napovídá, příběh začíná na jaře – odchod zimy je časem pro nový život. Přichází zahalená, tedy pošpiněná, nečistá žena a mnichovi zde nechá na výchovu chlapečka, snad syna. Život tohoto mnišského učedníka od dětství do dospělosti a mnichův život od dospělosti ke stáří společně vyplňují pět filmových kapitol, jejichž děj je tak prostý, jak je to jen možné. Absence vypravěčských kudrlinek naznačuje, že prostota je v tomto případě uměním odříkání a meditace, a nikoli neumětelství.
Jaro: Mladý učedníček, opojený vlastní silou, chodí po kraji a uvazuje zvířátkám k tělíčkům kamínky. Starý učitel jej nehnutě sleduje. Přikáže klukovi, aby druhý den zvířátka osvobodil. Některá zemřela. Učitel přiváže kámen ke klukovi.
Léto: Klukovi je ke dvaceti a ohromně se zamiluje do dívky (Yeo-jin Ha), která se přijela do chrámu vyléčit ze svých neduhů. Milenecký vztah utne starý mnich, když poznamená, že dívka už je vyléčená a měla by odjet. Mladík však neodolá vydává se za ní, do světa. Ve světě dojde mladík k úhoně, vrací se do kláštera, avšak ani ořista před Bohem jej nezbaví zodpovědnosti před lidským zákonem.
Při vší noblese projevuje Kim Ki-Duk také neobyčejný cit pro humor a humanitu. Moment, kdy detektivové pomáhají barvit znaky, které předtím musel mladík vyrýt do podlahy, aby se očistil před Bohem, je syntézou obojího.
Jaro, léto, podzim, zima… a jaro se nakonec stalo určitou duchovní očistou i pro Kim Ki-Duka samotného. V poslední kapitole se již dospělý mnich se sochou Buddhy v náručí a tíživým kamenem okolo pasu vypravuje vystoupit na strmou horu a tam provést očistný rituál. Kim sice roli nabízel mnoha hercům, ti však pro nabité diáře odmítali, a tak ji nakonec vzal režisér na sebe. A to je jeden z důvodu, proč je výstup na horu nejsilnějším zážitkem z celého filmu. Během pouti sebou Kim nefalšovaně třískne o led, ve stráni mu ujíždí nohy, klouže, padá a závaží na laně ho neustále strhává z cesty; Jak režisér přiznává, zahrál věci, do kterých by jiné herce nikdy nenutil. Díky buldočí vůli nakonec mnich-Kim dospěje vrcholku skály, kde se setkává se západem slunce. V jediném záběru tak sledujeme upoceného hrdinu při svém vítězství, na vrcholu a zároveň již shlížejícího do chřtánu tmy, tváří v tvář svému konci.
Kimův film však není o moralizování, o vině a smrti. Po zimě totiž přece přichází jaro. Ať už se ho hrdina zúčastní nebo ne, jaro přijde.
Natáčení probíhalo v jihokorejském národním parku, kameru obsluhoval Dong-hyeon Baek, který Kimovi snímal již Pobřežní hlídku (Coast Guard). Elegantní střih zvládl Kim Ki-Duk sám, jak u něj ostatně bývá zvykem.
