Slovenský zbojník Juro Jánošík (popraven 1713) záhy vstoupil do legend a pověstí - a v této podobě pronikl do prózy (Alois Jirásek jej zařadil do Starých pověstí českých!) i dramatu (Jiří Mahen, Lubomír Feldek). Jánošíkovské téma záhy zužitkovali i filmaři: poprvé se tak stalo díky americkým Slovákům již v roce 1921 – s nebývale mrštným a také útlejším Theodorem Pištěkem v hlavní roli, poté následoval dynamicky natočený, mezinárodně úspěšný snímek Fričův (1935), po válce přibyla rozmáchlá, ale přitom sterilní malba Bielikova (1963) a konečně polský televizní seriál (1973). Dokonce se vynořila animovaná verze Zbojník Jurko (1976). Nyní, po mnohaletém shánění chybějícího kapitálu na dokončení, přichází do kin další Jánošík, o jehož uvedení do kin se zasloužili zejména Poláci. Ostatně Agnieszka Hollandová a (její dcera) Kasia Adamiková byly od počátku pověřeny režií.
Scenáristka Eva Borušovičová, která příběhu vtiskla závazný a mnohoslibný podtitul Pravdivá historie, prý prostudovala dobové soudní záznamy (ve scénách výslechů a brutálního mučení byly nejspíš využity), avšak s prokreslením příliš neuspěla. Zvláště zdůrazňování Jánošíkovy bezmála holubičí povahy vzbuzuje rozpaky. Kdyby cílem měla být romantická vyprávěnka z rodu Cartouche (nebo i Fričova Jánošíka), jistě by takové pojetí bylo možné obhájit, avšak důraz na vypravěčskou vážnost – všimněme si naprosté absence humorné nadsázky – takový úmysl vylučuje, ač je ve výsledku naplňován: autoři se tak přidržují romantické legendy o hodném zbojníku, který bohatým bral a chudým rozdával.
Pokud odmyslíme hrůzné rozuzlení (snad každý ale ví, jak Janošík skončí), celý film se nese v tónech rozjuchané idyly, zaplněné vatrami, tanečky a písničkami, až se zdá, že tu vystupuje nějaký národopisný soubor písní a tanců. Vše koření sexuální vášnivost (a to zejména u žen!), vyhovující dnešním očekáváním, stěží však dobovým poměrům. Děj se noří do podmanivých horských scenérií, obrázky kameramana Martina Štrby – ať ze zimy či z léta – připomínají turistické prospekty. Právě důraz na (pseudo)folklórní linii a prostoduchou výtvarnou líbivost vytváří nadbytečnou zátěž, znemožňující příběhu překonat přízemní přitažlivost.
Nečekejme soudnější přiblížení situace v Horních Uhrách (tak se tehdy Slovensko nazývalo), sužovaných robotou, bezprávím a pod vlivem náboženstvím. Dobovou iluzi ruší také leckteré zbytečné prohřešky, třeba dokonale zachovaný a vzorně udržovaný chrup, a to nejen u Jánošíkovy babičky. (Možná by se režisérky mohly poučit třeba u historických filmů Piera Paola Pasoliniho.) Místo odpovídající uvěřitelnosti vzniklo únavně rozvleklé leporelo kostýmních výjevů, pospojovaných do chatrného celku (Má 140 minut! Tvůrci slibují z natočeného materiálu sestavit čtyřdílnou televizní verzi.) Nepomohly početné vize, spojené s Jánošíkem (představy létání, pobyt pod vodou i zjevení Panny Marie s plápolajícím srdcem) ani kamera občas roztočená ve víru tanců či lítých bojů. Selhaly i chtěně temperamentní sexuální výjevy, jejichž hravost je příliš těžkopádná, neuspěl ani pompézně dunivý hudební doprovod.
Režijní ztvárnění je plytké, inscenačně i vypravěčsky často bezradné, bez invence – a pokud si připomeneme některý z pamětihodných dramat Hollandové (například Evropo, Evropo), nestačíme se divit ze sázky na pochybné jistoty, poplatné podprůměrným hollywoodským klišé. Dialogy jsou tupé a leckdy nechtěně směšné. Především však sám Janošík postrádá charisma. Touto rolí debutující Václav Jiráček (naposledy ztvárnil hlavní roli v „heparinovém“ dramatu Hodinu nevíš) jej přílišně změkčil, od vskutku mírné, laskavé mluvy po mnohoznačně zadumané pohledy. Lajdácké jsou i české postsynchrony, i ty se podílejí na odbourání autenticity. Zaujaly jedině některé vedlejší postavy, například jeden ze zbojníků, jehož ztělesnil Richard Krajčo (objevuje se ale jen v několika scénách).
Jánošík, ač bývalý voják, si zakládá na tom, že při zbojničení nikoho nezabil, toliko oloupil. Scenáristka sice postihla, že převážně přepadal obchodní povozy na nechráněných cestách (a nikoli šlechtická sídla), naproti tomu však vadí zdůraznění zneživotňující ušlechtilosti, jež Jánošíkovi opakovaně velí odpouštět. Nové vylíčení legendy se obešlo od Janošíkova obvyklého uklouznutí na zlomyslně pohozeném hrachu, o vpád vojáků se zasloužil zrádce ve zbojnické tlupě, jemuž byl při prvním provinění velkomyslně darován život.
Navíc do příběhu proniká zjevná melancholie, touha usadit se po boku milované ženy a pod změněným jménem se věnovat poctivé práci na hospodářství. Tak se rozhodl někdejší velitel zbojnické družiny Uhorčík (Ivan Martinka), po letech zbojničení o tom přemýšlí i Jánošík, jenž s dívkou, farářovou dcerkou, rovněž se cítící jako vyděděná, chystá sňatek.
Celé toto zamyšlení lze uzavřít postřehem, že na Slovensku se věru nedaří velkofilmům. Nedávno o tom přesvědčila Jakubiskova Bathory, nyní totéž stvrzuje Jánošík. Jako kdyby se rozporné osobnosti, zajisté sužované mnohými běsy, staly čítankově příkladnými lidičkami, kteří se stali téměř nevinnou obětí mocných.
