Bouřlivák Juraj Jakubisko (nar. 30. 4. 1938) je mezinárodně uznávaná osobnost. Jakubiskova tvorba byla poměrně často oceněna v podobě vyznamenání a festivalových cen, z nichž asi pro něj nejvýznamnější je slovenskými kritiky udělená cena Nejlepší slovenský režisér 20.století. Kdysi se jako „enfant terrible slovenského filmu“ musel potýkat s velkými problémy. Již jeho autobiografický debut Kristove roky (1967) si přehazovali funkcionáři. Nicméně prestižní zahraniční ocenění mu umožnilo ihned začít realizovat v zahraniční koprodukci film Zbehovia a pútnici (1968), kde poprvé uplatnil své malířské vidění jako kameraman. V průběhu natáčení došlo k invazi „spřátelených armád“ do Československa, což Jakubisko pohotově zakomponoval do jedné ze tří povídek vyprávějících o třech světových válkách. Film, který dodnes patří k vrcholům slovenské kinematografie, opět získal vysoké ocenění ve světě, avšak byl brzy stažen z kin a dokonce se ztratil i negativ - a tak se zdálo, že již nikdo nebude moci obdivovat jeho experimentální barevnost. Teprve po několikaletém intenzivním pátrání se v zahraničním archivu našel negativ a první kopii vzniklou po 33 letech spatří právě návštěvníci přehlídky.

[Vtáčkovia, siroty a blázni]

I další koprodukční film Vtáčkovia, siroty a blázni (1969) v němž se odráží šílenství doby, ještě stačil zabodovat v zahraničí, ale pak spolu s tím předchozím putoval na třicet let do trezoru. Třetí díl zamýšlené trilogie – ještě víc naplněný dobovou symbolikou – Dovidenia v pekle, priatelia, byl cenzurou zastaven a mohl být dokončen až roku 1990. Nastupující normalizátoři umožnili Jakubiskovi natočit jen krátké zakázkové filmy Stavba storočia (1973), Omnia vyváža (1975) a Bubeník červeného kříža (1977). Několik set kopií posledně jmenovaného snímku díky UNESCO obletělo celý svět a zahraniční ocenění umožnila režisérovi návrat do hraného filmu. Ideologicky zatížený scénář, který mu byl nabídnut, však Jakubisko radikálně přepracoval, a tak film Postav dom, zasaď strom (1979) opět politicky narazil. Určitým odlehčením v jeho tvorbě pak je komedie Nevera po slovensky (1980).

[Nejasná zpráva o konci světa]

Návrat ve velkém stylu znamenala Tisícročná včela (1983), takřka omamně působící sága o třech generacích jedné rodiny. Snímek, jenž mj. zvítězil v anketě o nejlepší film 80.let, byl oceněn několika zahraničními festivaly. Ve felliniovském duchu natočená pohádka Perinbaba (1985) – s G. Masinovou v hlavní roli – opět oběhla mnoho světových festivalů. Po komerčněji pojatém hororu Pehavý Max a strašidlá (1987) se tvůrce vrátil ke zdrojům své poetiky v příběhu z poválečných let Sedím na konári a je mi dobre (1989).

Po pádu totalitního režimu Jakubisko natočil nejprve muzikál Takmer ružový príbeh (1990), v němž se prolíná realita s pohádkou. Následující dobová komedie Lepšie byť bohatý a zdravý ako chudobný a chorý (1992) odráží chaos po pádu totality na příběhu lidí horečně toužících po zbohatnutí. Film je nyní uváděn v režisérem upravené verzi se zvukem Dolby Stereo. Zatím posledním realizovaným projektem Juraje Jakubiska je Nejasná zpráva o konci světa (1997), s níž současně vznikla šestidílná televizní verze. Vedle motivu Nostradamem předvídané budoucnosti se tu objevuje řada typických témat ze starších filmů režiséra. Film byl pozván na více než šedesát světových festivalů a vedle čtyř Českých lvů si odnesl ceny z Kanady, Itálie a USA.