V roce 2005 bylo do kin uvedeno 25 nových českých (případně koprodukčních) filmů, i když některé na jiných nosičích než klasickém 35 mm pásu. K téměř všem přinášíme podrobnější samostatné recenze.
Některé tituly se musely spokojit s omezenou distribucí. Týkalo se to nejen v mnohém objevných, ve výpovědi niterně osobních dokumentů, zpravidla produkovaných Českou televizí (Mír jejich duši, Pátrání po Ester, Kamenolom boží, případně i Národ sobě aneb České moře v osmnácti přílivech, Zdroj), ale též film experimentálně zaměřených, které si sotva mohly podmanit širší publikum (Nebýt dnešní, Toyen, v obou případech silně sebestředné a pramálo pomýšlející na komunikaci s divákem; možná lze přidat u další jako Blízko nebe, česko-slovenské Zostane to medzi nami či Restart, které se vyznačují silně mondénním, nefungujícím tvarovým hledačstvím).
I když se vyskytly pokusy právě v těchto „experimentujích“ aktivitách nalézat obrození filmové tvorby, obávám se, že často se tak zastírá snížená či přímo nedostatečná řemeslná způsobilost. Avšak i jinde je patrná snaha napodobovat módní zahraniční vzory, zvláště pak ty, kde se vraždění vydává za vesele zmatkařské počínání (Doblba, Sklapni a zastřel mě), které dozajista pobaví. Vesměs je ovšem patrná laciná napodobivost jako znehodnocující faktor.
Mezi 23 uvedenými snímky převažovaly výpovědi zajisté míněné poctivě, někdy i se snahou o režisérův osobní náhled, avšak realizačně příliš bezbarvé, než aby mohly výrazněji zaujmout, zvláště pak v mezinárodním kontextu. Lišily se mírou stylizace i vypravěčskou suverenitou, ale spojovala jistá zaujatost. Tady lze uvést Žraloka v hlavě, pozoruhodný minimalistický, neokázalý pokus o postižení duševně postiženého nešťastníka, policejní thriller Sametoví vrazi, pojednávající o neblaze proslulých orlických vraždách i úzkém propojení podsvětí s policejními, hospodářskými či dokonce politickými kruhy.
Několik titulů se vyznačuje vyostřeným politickým nábojem, vesměs nasměrovaným ke zločinům komunismu. Filmy Kousek nebe i Krev zmizelého shodně vyzdvihují osvobozující sílu lásky, která propůjčuje schopnost přestát nejhorší ponížení (či přímo existenční ohrožení) a vyrovnat se s ním. Avšak určitý romantizující přístup snižuje analytický vhled do fungování zobrazeného represivního mechanismu.
Mnozí filmaři hledali především zábavnou funkci filmů, byť do příběhů občas vnášeli tragikomické či dokonce zvážnělé prvky. Některé pokusy neskrývají své ambice - třeba Příběhy obyčejného šílenství předestírají různě vyšinuté postavičky, navíc strádající emoční vyprahlostí. Jistě oceníme vtipné, duchaplné dialogy i zápletky, avšak ve výsledku stěží přehlédneme určitou spekulativnost. Ještě výraznější rozpačitost vzbuzuje komedie Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště, která je zahlcena překombinovaným syžetovým rámcem i motivickými schválnostmi.
Zaujal Skřítek, odvážný pokus obejít se bez mluvy a vyjadřovat se jen prostřednictvím různě stylizovaných zvuků, pohybových a mimických studií. Dobře odvyprávěný i herecky zvládnutý snímek však trpí sklonem k pitvornosti – jak v souvislosti s titulní pohádkovou bytostí, tak s některými přemrštěnými motivy, zaplňující pozadí ústředních dějů. Na opačném hodnotovém spektru se skví „lidový“ Román pro ženy a zejména Kameňák 3, opět volně pospojované pásmo estrádních vtípků.
Připomenutí si zaslouží i dva svého druhu výlučné projekty, ať již je to pohádka Anděl Páně (s naivistickým zpodobením nebe, s nímž kontrastuje zbytečně ztěžklá pozemská realita) nebo filozofující groteskní horor Šílení. Zvažování lidské existence v podmínkách šílející anarchie nebo stejně šílejícího útlaku však shledávám zbytečně prvoplánovým, příliš se zaměřuje na proklamace idejí a stanovisek.
Na závěr jsem si ponechal dva filmy, které považuji za nejzdařilejší v celé zmiňované kolekci. Sluneční stát akcentuje sociální postavení hlavních hrdinů, kteří se doléhající nezaměstnanost snaží řešit vlastními podnikatelskými aktivitami. Poznávají však nevraživost, bezpočet potíží a problémů, které na ně odevšad dotírají. Předností jsou sytě vykreslení hrdinové, kteří se nechali srazit na kolena a vzdorují osudu.
Jestliže Sluneční stát se odehrává na Ostravsku, Štěstí zachycuje stejně neblahé poměry v severních Čechách, na Mostecku. I když sociální zázemí, které ovlivňuje osudy jednotlivých postav, je neméně výrazné a výmluvné, pozornost se upíná hlavně na vykreslení lidských povah, často si zbytečně ubližujících.
Ve Štěstí je ústředním tématem stává omezená schopnost se domluvit, snížené či zcela vynulované opětování citů, nereálné vyhlídky. Snad jediným zbytečným prvkem je psychické postižení jedné z hrdinek, které se odráží i na jejím asociálním chování, zbaveném příčinnostních vazeb. Štěstí je film svědomitě realizovaný, s důležitou úlohou zvoleného prostředí. Jeho vyznění navíc umocňují uvolněné, plastické herecké výkony, přesně evokující charakterové zaměření dané postavy. Štěstí je i v zahraničí nejúspěšnějším domácím filmem, zvítězilo na festivalu v San Sebastianu a rovněž bylo nominováno do oscarového klání.
Na téměř polovině uvedených titulů, přesně jich je 12, se výrobně podílela Česká televize, někdy výhradně.
