Loutkový film se takřka v ničem neliší od natáčení filmů s živými herci, je třeba postavit kulisy, nasvítit scénu, obléci postavy, podřídit všechny zúčastněné režijní vizi. Rozdíly tu však přece jen jsou. V okamžiku, kdy celý filmový svět vznikne z ničeho, jen z režisérovy představivosti, ustupují podobnosti médií do pozadí a na povrch začnou vystupovat jedinečné aspekty této umělecké formy. Animace loutek je pomalý a bolestný proces. Pohyby, které loutky dělají, jsou takřka neznatelné – někdy se v jednom záběru pohnou jen o sotva půl milimetru. Každá pozice se zaznamená na jedno filmové políčko a začíná se stále nanovo. Běžným výsledkem je, že štáb pracuje dvanáct hodin na tom, aby na konci dne vznikly dvě vteřiny záznamu.
„Je to velká výzva, všichni musí být vyladěni na stejnou vlnovou délku a musí dodržovat týž styl,“ říká režisér Mike Johnson. „Dalším problémem byl časový rozvrh. Klidně jsme to mohli udělat tak, že bychom každou postavičku dali jednomu animátorovi, to by bylo ideální. Jenže to jsme udělat nemohli. S každou postavou jsme museli udělat spoustu jednotlivých záběrů, takže to nakonec skončilo tak, že každý animátor pracoval se všemi. V tomto bodě pak byla důležitá souhra všech, aby bylo docíleno jednotného vzhledu a charakterizace.“ Spolupráce tvůrčího týmu však nepředstavovala žádný závažný problém. „Práce s loutkami je někdy velmi únavná,“ připouští Johnson, „ale myslím, že náš štáb a kameramani to dělají kvůli tomu, že tuhle práci milují. Je to druh práce, pro který musíte hořet nadšením a být ochotní cele se jí odevzdat“.
Mrtvá nevěsta začala nabírat první kontury Burtonovými návrhy postav, kostýmů a lokací, které vycházely z příběhu o nešťastné Mrtvé nevěstě a jejím nepovolném manželovi. Tim Burton předal své hrubé náčrtky návrháři postav Carlosi Grangelovi, který z nich pak nadále vycházel. „Carlos to všechno dotáhl do detailů,“ říká režisér. „Moje návrhy jsou vždy jen takové základní nástřely, on se pokoušel proniknout k tomu, co jsem jimi měl na mysli, jak by měly vypadat a jaký by měly vyvolávat dojem.“
Když byl dokončen scénář, byl předán hlavnímu animátorovi, který jej celý převedl do jednotlivých záběrů, určil úhly kamery a snažil se vystihnout emoce a výrazy postav. Poté přišli herci, aby nahráli své dialogy. Nahrávání dialogů probíhá před samotným natáčením, protože jejich výkony posléze ovlivní to, jaké osobní kontury postava získá, a jaká bude nálada filmu. Z dialogů pak vycházejí animátoři. Když herci dotočili své dialogy, nahrávky byly sestříhány podle obrazového scénáře. S vodítkem v podobě tohoto hrubého střihu se začaly vyrábět jednotlivé loutky a dekorace.
Za konečný vzhled loutek byli zodpovědní Mackinnon a Saunders. Celý proces začal výrobou kovové armatury, kostry loutky, která jí dá strukturu, stabilitu a umožní jí všechny potřebné pohyby. Duo Mackinnon-Saunders vyvinulo pro Mrtvou nevěstu několik revolučních technik: kůže, která je na kostře loutky, je směs pěny a silikonu, což loutky učinilo odolnější. Díky tomuto materiálu i po měsících natáčení vypadaly jako nové, jakkoli byly vystavovány ostrému přímému světlu z lamp a často byly přemísťovány.
Hlavní příspěvek animačním technikám však spočíval v něčem jiném. Při práci na The Nightmare Before Christmas se náležitého výrazu ve tvářích postav docilovalo tím, že se loutkám měnily hlavy, z nichž každá měla o trochu jiný výraz, než ta předchozí. Což ve výsledné sekvenci vyvolalo dojem kontinuity změny výrazu. Tato metoda byla sice efektivní, ale zároveň limitovaná omezeným množstvím výrazů, jež umožňovala. Mackinnon se Saundersem však vyvinuli mechanismus ukrytý v hlavě loutky, ovladatelný přes uši a vlasy. Na těchto místech bylo možno zasunout speciální klíče, které podle potřeby postupně měnily výraz loutky, umožňujíce mnohem více výrazů a gest, než dosud. Nové loutky vyjádří v podstatě jakoukoliv emoci, smějí se, mračí, zdvihají obočí a působí to velmi přirozeně.
Pohonná jednotka v hlavě vyžadovala, aby byla loutka 30–40 cm vysoká, což je mnohem více než bývá běžné. Tato skutečnost zároveň znamenala, že celá produkce, kulisy a rekvizity musela být přiměřená velikosti postav. Kdyby však byly budovy přesně v měřítku odpovídajícím loutkám, dostaly by se často mimo záběr. Problém tvůrci vyřešili tak, že dolní části kulis jsou ve shodném měřítku jako loutky, pak je měřítko vyšší, což pozitivně ovlivnilo i dojem bortící se perspektivy.
Umělecký režisér Nelson Lowry říká: „Naše exteriéry byly často 8 x 8 metrů, někdy na výšku dosáhly i 30 metrů.“ Větší rozměr scény přinášel i své specifické problémy. Loutka byla často hluboko v poli, zejména ve scénách, kde přechází odněkud někam. Scény byly proto navrženy tak, aby animátorům co nejvíce usnadnily práci. Tvůrci byli ukryti za nějakou terénní nerovností a nebo stavbou, aby mohli kdykoliv vyskočit, často i skrze umně skrytá dvířka, změnit gesto nebo výraz, a efektivně pokračovat s dalším záběrem.
„Ve své podstatě musíme vytvořit celý funkční svět,“ říká Lowry. „Promysleli jsme všechno, oblečení, dopravní prostředky, jejich domy, interiéry, dokonce i vzory tapet, jež mají na zdi, kliky, krajiny, proměny oblohy. Vše podléhá stejnému stylu a divák musí uvěřit, že se dostává do svébytné reality“.
Jedním z největších problémů, se kterým se tvůrci museli utkat, byl vzhled Nevěstin jemných lesklých svatebních šatů a závoje, které se při sebemenším pohybu či poryvu větříku pohybují. Látka se neustále nadouvá, čímž se na ní mění i odlesky. Animace takového oblečení je velmi náročná, zejména tehdy, mají-li se záhyby šatů měnit podle pohybu loutky, rychlosti, úhlu osvětlení a snímání. Atmosférický vzhled šatů byl nakonec docílen neviditelnými a lehce ovladatelnými vlasci, které tvůrci vetkali přímo do šatů. Teprve po deseti měsících se podařilo vytvořit šaty a závoj odpovídajících vlastností.
Nezemského vzhledu Nevěsty bylo dosaženo i vhodným nasvícením. Kameraman Pete Kozachik: „Můj přístup ke svícení loutek je takový, že je musíte respektovat jako opravdové herce. Nesnesou kompromisy. Musíte objevit místa a úhly, z nichž vypadají nejlépe, a na druhou stranu se vyhnout všemu, co narušovalo zvolenou stylizaci. Viktorie má například velmi plochý obličej, takže jsme jí museli nasvítit úplně jinak, než Nevěstu. Když Nevěsta poprvé povstává ze země, má její nasvícení a závoj přes hlavu vyvolávat děs. Jakmile si jej sundá, má vypadat kouzelně, jakkoli je mrtvá a podle všeho by se měla i rozpadat. Když však zmizí závoj, nastupuje jiný druh svícení, který se inspiruje způsoby, jakým fotografové přistupují k focení obálek módních časopisů. Zapojili jsme všechen náš um, aby Nevěsta vypadala jako filmová hvězda ze 40. a 50. let. Zlehka se jí lesknou oči a používáme i lehká difuzér, který způsobuje, že vypadá jako nevěsta dle současných standardů svatebních fotografií, ale zároveň jako duch. Toho jsme dosáhli tím, že jsme kromě popsaných technik užili svícení třemi lampami“.
