Dva televizní snímky Marie Poledňákové se dávno zapsaly mezi novodobou, byť značně kýčovitou klasiku - Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny. Dobře napsané a dramaticky umně sevřené příběhy dodnes těží i z konciznosti hereckého pojetí, zvláště nedostižně spontánního Tomáše Holého v hlavní dětské roli. Ačkoli o svém novém filmu Jak se krotí krokodýli režisérka tvrdí, že s předchozími tituly nemá nic společného, pravý opak je pravdou – usvědčují ji nejen jména ústředních postav, ale i jejich profese. Opět máme před sebou baletku Annu (byť již opouštějící prkna, která pro ni znamenala svět) a vysokohorského záchranáře Luboše; jedině neposedný, zvídavý a ke každé lumpárně náchylný kluk již dospěl, chodí na vysokou školu a chystá se odjet na jakousi podmořskou expedici. Pitvořivě rozjuchaný Jiří Mádl v této roli však naprosto selhal.
Původní představitelé příliš zestárli, a proto se režisérka rozhodla pro nové obsazení. Docela se jí podařilo udržet výrazovou linii - Ingrid Timková i Miroslav Etzler navazují na své předchůdce, lépe snad Timková, která téměř mimoděk postihla traumatizující dopad předčasně se blížícího důchodového věku, než Etzler, jenž zbytečně šaškuje jako ideální průvodce dětské party. Hrozící manželský rozvrat je pouhým přívažkem, pouhou ozdůbkou, která sotva dodá na vážnosti. Zápletka provázaná mnohými nedorozuměními i podezíráním totiž spočívá v tom, že Luboš odjede jako „zdravotní bratr“ na školu v přírodě, která se samozřejmě pořádá ve slovenských Tatrách (což je jistě důsledek toho, že scénář vznikl již dávno, kdy Československo ještě drželo pohromadě).
Poledňáková se ovšem rozhodla publiku poskytnout co nejvíce atrakcí, takže souběžně rozvíjí další dvě dějové roviny - jednak sousedící rodinu potrhlých muzikantů (Dan Nekonečný a spol.), jednak venkovské příbuzenstvo, obepnuté kolem sympaticky potrhlého dědečka (Václav Postránecký), případně celá malebná vesnice, vyhlížející jak z nějakého Troškova filmu. Tomu odpovídají i jednotlivé hudební polohy. Zatímco vesnici provází břinkná dechovka, hlučné muzikanty žijící jakoby uvnitř ustavičného videoklipu, dokresluje titulová píseň Jak se krotí krokodýli, a dětským výletům po horách vévodí hravá zpěvánka Máme doma obludu, zpívaná kolektivně se sólovým Etzlerovým přednesem.
Mění se žánrové zakotvení jednotlivých dějišť: vesnice spletená bezpočtem zmatků i směšně karikovaných figur (Václav Postránecký, Bára Štěpánová, Eva Holubová) spěje bezmála ke grotesce, muzikantská čtyřčlenná rodina se opájí stále méně přitažlivými bizarnostmi (zatímco citové strádání tam žijícího chlapce je odsunuto téměř za okraj), slovenské reálie prostupuje bodrost verbální i situační, zvláště v souvislosti se spokojenými a nadšenými dětmi.
Poledňáková hledá humorné okamžiky i v motivech obtížně stravitelných, řekněme nevkusných, ať již se to týká olbřímí tloušťky nebo olbřímího poprsí, neústrojně vedle sebe klade bujaré halekání i ohrožení dětských životů. Oproti předchozím částem takříkajíc více „šlape na pedál“, oddává se podbízivým laskominám, aniž si je ochotna připustit, že tudy cesta stěží povede. Co však považuji za nejdůležitější: nenavázala na někdejší bezprostřednost, která příjemně halila melodramatické až kýčovité syžetové podloží. Jen málokteré gagy se vyvedly – asi nejzdařilejší je samovolná polní jízda dvou křižujících se vozidel, v obou případech bez řidiče.
Nevyčítám jí, že rezignovala na vypravěčskou dynamiku (tu se pokoušela nahradit místy až splašenou spletí rychle se řítících situací), avšak přitakání pohlednicové poetice je snad již zbytečné. Kameraman Martin Duba se kochal přírodními panoramaty, ve zpodobení interiérů vytěžil jen záběry upotřebitelné třeba v telenovelách. Za Tomáše Holého Poledňáková žádnou náhradu nenašla, nynější děti, malá dcerka hlavních hrdinů i hoch od sousedů, se jen snaživě usmívají či smutní, papouškují naučené věty. Za téměř hrozivé považuji estrádní švitoření u většiny vedlejších postav, hodně přebujelé je počínání Václava Postráneckého, když se jeho hrdina chce naučit pracovat s počítačem - naposledy jsem něco tak tupého viděl u Vorlíčka v Mladém víně. Vzpomínáte si na senilního Sovákova staříka, jenž si počítač pořídil jen proto, aby na něm psal, nač nemá zapomenout? Jenže Mladé víno vzniklo před dvaceti lety (ostatně látka Krokodýlů možná také?). Nynější film svým duchem také odpovídá časům dávno minulým.
