Paní Stella dorazila na natáčení o hodinu dřív, v kostymérně se vyfotografovala se všemi členy štábu, řekla, že je nadšená ze scénáře, stejně jako ze scénáře Románu pro ženy byla nedávno nadšená – jen s jedinou větou, že nemůže souhlasit – jak se o její postavě píše, že je stará a špatně slyší. Řekla Morávkovi: Pane režisére, to jste se sekli s Budařem – já vám něco povím. My to tak někdy děláme – staré ženy – že se stavíme hluché a krátkozraké, ale to my jen tak předstíráme, protože nás to baví, a taky protože když je stará žena dáma, některé věci prostě vidět nechce. A Morávek řekl - máte zcela pravdu, milá paní Stello – a ona zas: To je od vás hezké, že tak hezky souhlasíte, ale kdybyste byl tak laskav - tu větu si škrtnul ve scénáři. A Morávek si ji tedy škrtnul a nadepsal nad to škrtnutí zeleným inkoustem: babička je sice stará, ale dáma. A paní Stella ho políbila na čelo, poslala Vítka pro vodku s džusem, celou tu scénu natočila během čtyřiceti minut, stihla by to i dřív, ale několikrát rozesmála celý štáb, tak se některé záběry musely opakovat.

Když se pak za devět dní poté dozvěděli, že paní Stella zemřela, byli stále v tom střešovickém domečku, kde ona natáčela poslední filmovou scénu svého života – aniž to věděla, aniž to věděli.

Přišel s tím o půl čtvrté Filip – a Morávek se zachvěl smutkem, dal vyhlásit hodinovou pauzu. Všichni se někam rozešli - Morávek šel na kopec. Když se vrátil, byl Vítek úplně namol, plakal - pořád říkal: Byli jsme vyznamenaní, byli jsme vyznamenaní! Celý domeček byl plný květin, na ledničce stála Stellina fotografie a rekvizitář rozsvítil všechny svíčky, co je měl připraveny do scény Pepík ve vaně. Celý domeček závratně voněl šeříkem a Hana Zagorová do toho zpívala Líto / je mi líto – ale taky – Na mém předměstí / je biograf láska / a v něm jsou / jen filmy o štěstí.