Pocházel z rodiny, v níž se z generace na generaci dědilo rámařství, ovšem mladý Jacques (narodil se 19. října roku 1907, podle některých údajů možná i 1908) přesáhl toto omezení. Věnoval se, dokonce profesionálně, sportu, a právě sportování bylo tématem jeho kabaretních skečů i prvních pokusů před filmovou kamerou. Když jsme později v jeho slavných komediích obdivovali nenapodobitelně klátivou chůzi, bylo obtížné přijmout představu, že tento svérázný pán kdysi provozoval ragby.
Tati několikrát vystoupil pod vedením jiných režisérů (např. Sylvie a fantóm, Ďábel v těle). Vesměs to byly nenáročné, drobnější role. To se již připravoval na samostatný vstup do filmařské branže, kdy hodlal sloučit scenáristiku, režii i herectví. Již věděl, že jeho údělem se stanou komedie - a to nikoli ledasjaké. Inspiraci hledal v němých groteskách, v upřednostnění situačního humoru před slovním, v zaujetí lyrickým náhledem. Samotné zpracování filmu pak jednoznačně sloužilo ke zvýraznění ústředního rysu, ojediněle propracovaného herectví.
Svůj režijní debut Jede, jede poštovský panáček (1947) natáčel souběžně na černobílý i barevný materiál, avšak zpracování barvy se nevydařilo, takže snímek byl po dlouhá desetiletí dostupný jen v černobílém provedení. Teprve v polovině 90. let - již pro Tatiho smrti - vznikla restaurovaná barevná verze, ovšem se značně zúženým spektrem. Hrdinou příběhu je pošťák František, poblázněný amerikánskou rychlostí a dynamikou, ovšem šířící kolem sebe hlavně zmatky, zvláště, když se ocitne v pelotonu cyklistů. Zaujmou zde nápadité pantomimické studie hrdinova střetu s různými předměty (hrábě, stříkající hadice, plot aj.).
Světového uznání dosáhl Tati snímkem Prázdniny pana Hulota (1953). Zde poprvé přivádí na scénu zmatkářského pana Hulota, jemuž pak zůstává věrný i v dalších filmech. Tatiho smysl pro navozování komického efektu se rozšiřuje, ovšem stále se zachováním převahy situační komiky. Tati postupně přechází od malérů, týkajících se hrdiny samého, k důsledkům jeho počínání na okolí (aniž si vždy ochotný, bohorovný Hulot vůbec všimne, co vlastně způsobil). Čím více chce svým bližním pomáhat, tím více katastrof kolem sebe šíří.
Prázdniny pana Hulota se staly vděčným předmětem pro mnoho vědátorů, kteří rozebrali kdejaký detail. Ale jen André Bazin postřehl důležitý aspekt: "Je příznačné, že jedinými půvabnými a přitom naprosto chápavými postavami ve filmu jsou děti. /.../ Pan Hulot je neudivuje, je též jejich bratr, vždy má na ně čas, stejně jako ony neví, co to je falešný ostych před hrou a výhodami požitku". To Tati potvrdil hned dalším filmem Můj strýček (1958), kde je Hulotovi spoluhráčem malý chlapec. Dočkáme se mnoha potměšilých klukovských her, do nichž se pan Hulot ochotně zapojuje. Pozornost je zacílena na stinné stránky moderního civilizačního pokroku: věčný smolař pan Hulot se potýká s moderními přístroji, které jej znovu a znovu udivují. Už pouhé vybavení bytu mu činí nepřekonatelné nástrahy. Tati do satirické kresby, která se vysmívá mondénní touze zbohatlíků "být in", začleňuje i zvukovou složku. Vždy s ní uměl pracovat, ale v Mém strýčku ji osamostatňuje, dodává jí vlastní významový rozměr - stačí sledovat symfonii nelibých zvuků při vcházení do domu, od samočinného otevírání vstupní branky až po kovově znějící kroky uvnitř bytu.
Film Můj strýček natočil Tati barevně, a takové jsou i jeho všechny následující tituly.V snímku Playtime (1967), který vyvolal rozporuplné ohlasy, dále rozšiřoval hulotovské téma: nechal postavit stavby ultramoderního města, zosobněného obrovitou prosklenou budovou, v níž ztracený hrdina odevzdaně bloudí.
Jacques Tati byl sice uznáván za jednoho z největších francouzských umělců, avšak jeho další projekty již nikdo nechtěl financovat. Zemřel 5. listopadu 1982.
