Obsáhlá tvorba amerického biochemika ruského původu a spisovatele vědecko-fantastických románů Isaaka Asimova (1920–1992) zatím filmaře kupodivu příliš neinspirovala. (Mezi několik výjimek patří sentimentální adaptace povídky Dvěstěletý člověk nazvaná Andrew – člen naší rodiny a vyprávějící o domácím robotovi, který se vinou výrobní chyby vyznačuje samostatným myšlením a touhou stát se člověkem.) Tuto mezeru se snaží zaplnit režisér Alex Proyas (Vrána) filmem Já, robot, který vznikl na motivy stejnojmenné povídkové sbírky (1950), která formulovala tři základní pravidla robotiky. Devět povídek, jež se zamýšlejí mimo jiné nad tím, proč tyto vzájemně provázané zákony z různých důvodů selhávají, lze považovat za určitou zasvěcující preambuli dotýkající se etického rozměru tématu vztahu stroje (respektive umělé inteligentní bytosti) a člověka, kterou převzali, nebo jí byli ovlivněni, mnozí autoři sci-fi.
Tvůrci se v titulkách přiznávají k volné inspiraci Asimovou předlohou (místo „inspired by“ je v nich uvedeno „suggested by“), neboť detektivní kostra příběhu vznikla ještě před ziskem filmových práv. (V důsledku toho ale snímek jde poněkud proti vyznění předlohy, v níž většina příběhů polemizuje se žánrovým klišé robota coby hrozby pro lidstvo.) Ústřední postavou vyprávění zasazeného do Chicaga roku 2035, kdy roboti několika generací činí běžnou součást života, je traumatizovaný detektiv John Spooner (Will Smith). Vyšetřuje podivnou sebevraždu dr. Lanninga, duchovního otce umělých bytostí a (fiktivního) autora Tří zákonů robotové techniky, podle nichž stroj za žádných okolností nesmí ublížit člověku. Sponner, který umělé bytosti nesnáší, je ale přesvědčen, že vědce zavraždil nový typ robota se simulovanými emocemi. Což může (vzhledem k tomu, že hamižná korporace chce umístit osobního automatického pomocníka do každé domácnosti) znamenat, že lidstvu hrozí „spartakovské“ povstání posvátnou trojici zákonů nerespektujících robotů...
Otázka, zda roboti, kteří se obávají svého „odstavení“ a pociťují žal či bolest, nejsou humánnější než lidé glorifikující chladnou logiku a bezohledné zájmy, je klíčovým tématem kultovní sci-fi detektivky Blade Runner – a zamýšlí se nad ní i film Já, robot. „Robotofobií“ trpící polda, jenž pátrá po uprchlé umělé bytosti podezřelé z vraždy a který v robotech nevidí nic než jen „světýlka a kolečka“, je navíc určitou obdobou Ricka Deckarda. (Nehledě na to, že si tvůrci krátce pohrávají s náznakem, že by i Spooner mohl být robot.)
Jestliže tématicky je snímek ovlivněn Blade Runnerem, jeho vizuální podoba je zjevně poučena sci-fi Minority Report. Podobně jako Spielbergův opus i film Já, robot předkládá fantastickou, ale střídmou a uvěřitelnou vizi budoucnosti, která nepůsobí zdaleka tak apokalypticky jako v Blade Runneru (je halena do různých sterilních odstínů bílé, stříbřité, šedé či béžové barvy). Značnou pozornost tvůrci věnují dopravnímu systému: vozidla jsou ovládána automaticky a díky kulovitým kolům provádějí i boční pohyby, v centru města je provoz stažen z povrchu do podzemních tunelů. Vzezření robotů nové generace je také svébytné: mají štíhlou průhlednou postavu a nehybné, jako by usměvavé obličeje, jež se podobají dokonale symetrické posmrtné masce člověka.
Isaac Asimov ve svých povídkách rozbil ještě jedno žánrové klišé: špičkovým vědcem neučinil muže, ale ženu. Doktorka Susan Calvinová ve filmové verzi ale dostala tvář mnohem mladší, chladně upjaté vědecké pracovnice zaměřující se na robotí psychiku – a projevující méně emocí než stroje. (Herečka Bridget Moynahanová se typově podobá Carrie-Anne Moseové, jež coby matrixová hackerka Trinity definovala novou sci-fi hrdinku.) Obsazení Willa Smithe má vzhledem k barvě jeho pleti opodstatnění: výrazně afroamerická společnost budoucnosti se k robotům chová stejně pohrdavě jako bělošská rasa k černochům před i po zrušení otroctví (čím jiným než futuristickým otrokem robot je?).
Oproti „suché“ Asimově předloze je do filmu implantováno několik „povinných“ akčních a okázalou matrixovou estetikou ovlivněných CGI scén (včetně bitky v tunelu se zabijáckým komandem robotů). Celkem úspěšně se však tvůrci vyhýbají sentimentálním momentům, a to i přesto, že odpojení robotů připomíná smrt na popravším křesle. Snímek Já, robot je napínavým a obratně zinscenovaným sci-fi dobrodružstvím, což ale neznamená, že se nemíjí s myšlenkovým potenciálem Asimovy předlohy.
