Nebylo jistě Tolkienovou chybou, že si jeho svět často bez jakýchkoli obměn vypůjčili další spisovatelé. Kolikrát jsme se už v žánru fantasy setkali s drobným hrdinou předurčeným k velkém činům, popřípadě s hrdinným bojovníkem, který na svá bedra beze nadlidský úkol obnovit vládu v kdysi slavné, nyní však upadající říši? A po Tolkienově vzoru se ostatní autoři „nemohou“ obejít bez čarodějů, draků nebo elfů. Přestože se autoři hrdinské fantasy obvykle nespokojí s počtem stran v řádu stovek, nikdo z nich se ani nepřiblížil důslednosti, s jakou Tolkien propracoval legendy Středozemě, její historii anebo třeba i jazyky. To ale neznamená, že se o to mnozí alespoň nepokusili…

Jedním z prvních byl Tolkienův přítel C. S. Lewis. Sedmidílné Letopisy Narnie jsou rovněž do značné míry inspirovány germánskými legendami (a proto je jejich podobnost s Tolkienovým dílem čistě nenáhodná), jeho dílo má ale mnohem blíže k pohádkám nebo bajkám. Zdroj příběhů z Narnie, a totiž dětské snění a fantazie, navíc Lewisovým románům brání k jednoznačnému začlenění do žánru hrdinská fantasy. Filmové podoby se dosud dočkal pouze první ze sedmičky příběhů Lev, čarodějnice a skříň – v roce 2005 vykročil ve stopách Jacksonova Pána prstenů velkofilm Andrewa Adamsona. Doslovná a trikově precizní, avšak strnulá adaptace se divákům zalíbila natolik, aby bylo stejnému tvůrčímu týmu svěřeno pokračování Princ Kaspian (plánované na rok 2008). Zato na televizních obrazovkách je Narnie relativně častým hostem: příběh Lev, čarodějnice a skříň se dočkal už tří seriálových verzí (1967, 1978 a 1988) a všechny patří do zlatého fondu. Na poslední z nich navazují ještě seriály Princ Kaspian, Plavba Jitřního poutníka (oba 1989) a Stříbrná židle (1990), klesající úroveň zabránila dotáhnout celý projekt do samého konce.

Dalšího z čestných nástupců nalezl Tolkien v Ursule K. Le Guinové – její trilogie Legenda Zeměmoří, rodící se už od roku 1964, oživila klasické prvky hrdinské fantasy motivem putování po moři. Příběh o mladém čaroději Gedovi byl adaptován do podoby televizního dvojfilmu Zeměmoří (2004). Očesaná a zploštělá verze se ale fanouškům moc nepozdává. S Druhým pokusem o zpracování téhož námětu přichází anime Tales from Earthsea (2006), kterou natočil syn Hayao Miyazakiho Gorö.

S Tolkienovými epigony se ale naplno roztrhl pytel až po roce 1977. Mohly za to dvě série, které se s „rokem Hvězdných válek“ objevují na pultech knihkupectví. Prvním z nich je Shannarův meč od Terryho Brookse, už v době vydání naplno označovaná za Tolkienův bezostyšný plagiát. Druhým pak triptych Stephena R. Donaldsona Kroniky Thomase Covenanta. Ten svého (nemocného a nehrdinsky váhavého) hrdinu poslal kouzlem ze Země do světa jménem Končina a nechal ho bojovat s temným Pánem Zlorem. A pak už to šlo ráz na ráz: Guy Gavriel Kay (trilogie The Fionavar Tapestry, vycházející od roku 1984), Robert Jordan (série Kolo času, od 1990), Terry Goodkind (cyklus Meč pravdy, od 1994) – abychom jmenovali jen některé z mnoha autorů a jejich sérií.

Dlouhá řada více či méně úspěšných následovníků vede až ke Christopheru Paolinimu, který přichází s trilogií Odkaz Dračích jezdců, známou spíše podle prvního z románů (a zároveň jeho ústředního hrdiny) Eragon. Literárně nikterak jedinečné, precizním marketingem však vynikající dílo vypráví o patnáctiletém Eragonovi a jeho dračici Safiře, jejichž osudem je střetnout se s tyranským králem Galbatorixem. Na vrcholu popularity jistě Eragon stane díky epické filmové adaptaci (2006), která sází na věhlasné herce (Jeremy Irons, John Malkovich) v rolích vedlejších a debutujícího režiséra s minulostí trikaře Stefena Fangmeiera.

Z autorů mimo anglosaskou oblast zasáhl do dějin heroic fantasy nejvýrazněji Polák Andrzej Sapkowski se sérií Zaklínač (od 1992). Autor a jeho hrdina Geralt z Rivie do žánru přinesli slovanskou zemitost i vlivy sousedního žánru zvaného meč a magie. V roce 2001 se Zaklínač dočkal seriálového zpracování (jehož sestřih byl uveden v kinech), ve kterém titulního hrdinu ztělesnil Michal Žebrowski. Pozvolným tempem vyprávění a lacinými triky však tvůrci zrovna nenadchli.

Výzvu postavit se Tolkienovi čelem přijal ruský autor Kiril Yeskov se svým románem Poslední pán Prstenu (1999) – a vysloužil si tím nesmlouvavou kritiku skalních zastánců originálu. Vyprávění nám dobře známého příběhu z pohledu druhé strany skutečně zavání znesvěcením Tolkienova odkazu. Mordor otevřeně touží po rozšíření svého „životního prostoru“, Rohirové ale pro změnu prahnou po dobytí Železného pasu a Aragornovým snem je získat vládu nad Gondorem. A ačkoli jsou mordořští skřeti v klíčové bitvě poraženi, jiskřička naděje jim přesto zůstává… Ať bylo Yeskovovým motivem k sepsání Posledního pána Prstenu cokoli, neotřelý pohled na základní kámen žánru a snahu o jeho podkopání mu skutečně upírat nelze.

J. R. R. Tolkien a jeho následovníci (1) – Tolkien a Pán prstenů