Iva Janžurová - 60

7. 5. 2007 - 9:53 | Téma | red

Iva Janžurová - 60 Placeholder zdroj: tisková zpráva

"Na jevišti můžu vypovídat o věcech, o kterých bych sama za sebe nenašla odvahu mluvit. Cítím se tam osvobozená a upřímnější než v normálním životě. Na jevišti zahraju protivnou dryáčnici, pohádám se, poperu, udělám scénu, až se třese portál. A udělám to s takovou vervou, chutí, opravdovostí, až mě to překvapí, protože v životě na podobnou situaci reaguju bázlivě, sednu si do koutka a rozpláču se." Těžko najít výstižnější slova, navíc z úst samotné herečky Ivy Janžurové, slavící 19

Těžko najít výstižnější slova, navíc z úst samotné herečky Ivy Janžurové, slavící 19. května 2001 své šedesáté narozeniny, o jejím pověstném rozdílu mezi životem hereckým a civilním. Na divadelním prkně či před filmovou kamerou rozená fúrie a prototyp hádavé afektivnosti, v civilu přesný opak. Díky vrozenému studu a trémě málem Janžurovou nevzali na DAMU; po nešťastném sólovém výkonu se ale naštěstí zaskvěla jako herecká výpomoc jedné z dalších adeptek a zkušební komisi o svém talentu nakonec přesvědčila.

Liberecké divadlo F.X. Šaldy bylo po absolvování školy (1963) první zastávkou na divadelní dráze herečky, jejíž profesní osud není nepodoben další čerstvé jubilantce, Jiřině Bohdalové; s tou se ostatně Janžurová dlouhá léta setkávala jako kolegyně v Divadle na Vinohradech. Stejně jako Bohdalová, tak i Iva Janžurová je v myslích diváků zapsána hlavně svými komediálními rolemi a nabídky tohoto typu jí od filmových režisérů přicházely především. Jenže Janžurová je schopna uhrát daleko více a bohatě se odměnila všem tvůrcům, kteří ji dali příležitost i v dramatech.

Nezapomenutelná je role dívky Kristy v mistrovském díle režiséra Karla Kachyni, jednom z nejtemnějších děl české kinematografie, Kočáru do Vídně. Během celého filmu se na tváři herečky neobjeví ani náznak úsměvu, promluví sotva pár vět, nepoužije jediné velké gesto - a přesto fascinuje. Rovněž Juraj Herz asi dobře věděl, co dělá, když Ivě Janžurové svěřil jednu z hlavních rolí ve filmu Petrolejové lampy. Po boku Petra Čepka zde exceluje v neobyčejně sugestivním portrétu zprvu bezstarostné ženy, jež je konfrontována jak s nezadržitelně postupující nemocí manžela, tak s pokryteckou maskou svého okolí.

Herecký dar z nebes ovšem Ivě Janžurové umožnil suverénně zvládnout obě polohy: jak tragickou, tak komickou a do té druhé kategorie spadají například filmy režiséra Jiřího Krejčíka Svatba jako řemen (venkovsky prostá Hanička) a skvělá konverzačka Pension pro svobodné pány (neodbytná Anděla u značně nervózního pana Mulligana) či snímky ze zlaté éry českých crazy-komedií: Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Pane, vy jste vdova!, Což takhle dát si špenát nebo Zabil jsem Einsteina, pánové.

V osmdesátých letech se (alespoň pro film) Janžurová jako by odmlčela a i v následujícím desetiletí si z nabídek jednotlivých režisérů pečlivě vybírala. Vyjma malé roličky v Tycových Žiletkách se v tomto období objevuje pouze v povídkovém filmu Romana Vávry Co chytneš v žitě (za roli krapet přezrálé nevěsty Jindřišky v poslední povídce Cesta ji Český lev za rok 1998 minout jednoduše nemohl) a debutu mladé režisérky Alice Nellis Ene bene. Její postava paní Zachové vrací na plátno emoce, jakých k vidění v kinech moc není: ač se jde místy docela "na kost", Janžurová ani na okamžik nepřehrává, působí naprosto věrohodně a její výkon je skutečnou ozdobou filmu.

Rok 1998 neznamenal pro herečku pouze úspěch filmový, ale i divadelní: kromě Českého lva přebrala také Cenu Thálie za roli v Beckettově hře Štastné dny. Zdálo by se tak, že Iva Janžurová získala již vše: odborné ceny, pochvalné kritiky, přízeň diváků. Doufejme, že se její nezaměnitelný herecký rukopis ještě několikrát objeví na filmovém pásu; s více než polovinou života za sebou teď Janžurová umí vážit každé slovo, každý pohyb a obdivuhodně střídmým způsobem dokáže vyslovit daleko více, než se na první pohled může zdát.