S příchodem kanadsko-francouzského snímku Invaze barbarů (2003) do českých kin si lze opět ověřit, jak silný vliv na distributora má film oceněný cenou z prestižního světového festivalu. V tomto případě byla udělena cena v Cannes za scénář a nejlepší herecký výkon a kromě toho si odnesl i Félixe 2003 za nejlepší neevropský film. Invaze barbarů volně navazuje na předchozí Le déclin de l´empire américain (1986). Pokračování má být černou komedií a satirou na zkorumpované poměry v Kanadě a zároveň nás donutit k zamyšlení nad šílenstvím současného světa.
Dílo veterána kanadského frankofonního filmu Denyse Arcanda není sice u nás příliš známé, ale ve světě je uznávaným quebeckým režisérem, který se podílel na budování novodobé historie národní kinematografie. Debutoval v roce 1962 filmem Seul ou avec d´autres, na kterém se podíleli i Denis Héroux a Stéphane Venne. Toto dílo patří do proudu tzv. cinéma direct, což bylo jakousi renesancí kanadské kinematografie, kterým se zapsala do dějin světové kinematografie. Denys Arcand natáčel zpočátku především dokumentární filmy s provokativními náměty. Například film On est au coton (1970) byl po několik trezorovým snímkem. Většina jeho snímků zhruba do poloviny 90. let se vyznačovala velkou originalitou a námětovou pestrostí. Vždy bylo cítit dvojí dědictví: na jedné straně spolupodíl na vzniku cinéma direct, které mělo svá specifická estetická pravidla a na druhé straně studium dějin historie – Denys Arcand je původně historik. Konkrétně z toho vyplývá, že všechny jeho filmy mají znaky dokumentárního filmu a zároveň tématicky se inspirují v kanadských dějinách, i když často jen v náznacích.
Roku 1986 natočil Úpadek amerického impéria (Le déclin de l´empire américain), který jej vymrštil do světa komerčního filmu. Tento silně nefilmový příběh se odehrává především na základě rozhovorů žen a mužů, kteří se v druhé části filmu setkají na horské chatě, kde dojde k vzájemnému odhalování duší. Snímek provokoval otevřeností, s jakou se v něm protagonisté baví o sexu až do detailů a navíc byl skvělou karikaturou společnosti a domácích problémů. Následoval i u nás známý Ježíš z Montrealu (1989). Na naše poměry neprovokativní ale protestantská Kanada byla zhrozena. Tyto dva filmy pomohly prosazení domácí produkce v zahraničí, protože 70. léta byla obdobím úpadku a až na přelomu 80. a 90. let došlo k oživení domácí produkce jak po stránce kvalitativní tak kvantitativní.
Český divák má tedy možnost seznámit se s posledním dílem tohoto významného režiséra, které bohužel představuje to nejslabší z jeho díla. Hlavní postavou Invaze barbarů je univerzitní profesor Rémy, který je vážně nemocen. Ten byl především velkým proutníkem, který slovo morálka možná viděl někdy napsané, ale jeho význam nepochopil. I přesto jeho bývalá žena Louisa zavolá svému synovi, který se nemůže s otcem vystát. Nicméně přijede z Londýna, kde žije a začne se o něho starat. Aby mu dodal sílu, svolá všechny jeho nejbližší přátele, což jsou postavy z minulého dílu. Pak všichni svorně vtipkují a rozumují u lůžka nemocného a později, světe div se, na horské chatě.
Pokud se někomu líbí konverzační komedie, bude potěšen. Nic jiného se od filmu čekat nedá. Po několika málo minutách se začnou neúprosně vrstvit jedno klišé na druhé a divák je zahlcen planým rozumbradováním. Invaze barbarů má být invazí islámských teroristů, objeví se i záběry z teroristických útoků na New York. Samozřejmě lze tento náznak zevšeobecnit na celou lidskou společnost, ale asi jen málokdo to bude tak v důsledku brát. Velkým problémem jsou neuvážené a zlehčené výroky vkládané do úst hlavního hrdiny. Rémy se snaží často formulovat jakési všeobecně platné soudy, nad kterým musí leckterému gymnazistovi rozum stát. Horší je to v případě těžko rozpoznatelných falešných pravd, které jsou zde znovu a znovu vnucovány. Například jednou se dozvíme o genocidě několika miliónů původních obyvatel Latinské Ameriky, přestože největší odborníci na tuto problematiku se nemohou shodnou na počtu obětí (odhady se pohybují mezi 20-150 milióny) a průběhu tohoto dějinného procesu.
Bohužel vše je velmi zručně zakomponováno do příběhu, takže divák zřejmě nedostatky nerozpozná. Film vyznívá velmi nepřesvědčivě – Kanada vypadá trochu jak Mexiko před pučem. Navíc se do 99 minut vešly téměř všechny problémy světa – korupce, drogy, homosexualita, sociální problematika, mezilidské vztahy a rozpadající se institut rodiny. Nakonec si všichni padnou do náruče, přesně jako v životě! Jako televizní film by to ještě šlo, ale v kině…
