Pokud by mělo být vyřčeno jméno prvního člověka, jenž pozvedl film z jarmareční zábavy na úroveň srovnatelnou s ostatními druhy umění, byl by to nepochybně americký režisér David Wark Griffith. Byl to právě on, kdo nejen syntetizoval dosavadní filmařské poznatky (v té době uplnula od zrodu kinematografie téměř dvě desetiletí), ale především rozšířil jak vypravěčskou linii, tak sdělování idejí a postojů.
Zatímco v Evropě zuří první světová válka, Griffith natáčí dvě arcidíla. Nejprve pracuje na Zrození národa (1915) a o rok později přichází Intolerance. Snímku Zrození národa, věnovanému genezi moderní americké společnosti po občanské válce, bylo vyčítáno - oprávněně - rasistické zabarvení (černošští padouši ohrožují ušlechtile smýšlející, nicméně důvěřivé bělochy). Griffith se rozhodl oponenty umlčet. Vytvořil mohutnou, do té doby nevídanou fresku, která chtěla ve čtyřech vzájemně se prolétajících epizodách vylíčit tragické důsledky vražedné nesnášenlivosti - vytvořil Intoleranci. Tento Griffithův počin byl ve své době nejnákladnějším filmovým projektem na světě. Zejména stavba Babylónu, jíž se účastnilo deset tisíc statistů, uchvacovala svou monumentalitou, ohromovala velikostí, rozlohou i mravenčím hemžením početných mas.
Griffith si vybral čtyři příběhy z lidských dějin týkající se jedinců, skupin či celých států, aby ukázal tragické důsledky nenávisti a zaslepenosti. V epizodě Pád Babylonu zachycuje konec starověkého města. Utrpení Ježíšovo líčí Kristův osud vedoucí k ukřižování. Bartolomějská noc pojednává o vraždění hugenotů náboženskými odpůrci v 16. století ve Francii. A Matka a zákon poukazuje na hrozbu justičního omylu, zasazeného do přítomnosti. Jen tato epizoda ústí ve šťastné rozuzlení. Griffith vynalézavě použil, později mnohokrát rozvíjenou, "záchranu v poslední chvíli". Ostatní příběhy zasazené do minulosti svou bezútěšností jako by chtěly varovat před zákeřnou krvěžíznivostí, jejíž rozpoutané běsy nelze nijak zastavit.
Mistrovství Griffithovo doceníme, když jeho film srovnáme s tehdy běžnými vypravěčskými postupy. Tehdejší filmaři znali různé velikosti záběru (od detailu až k celku), pozvolna se vymaňovali i z teatrální statičnosti, příběh byl však tvořen jen prostým pospojováním jednotlivých výjevů natočených naprosto nehybnou kamerou. Teprve Griffith postřehl, že cílená a promyšlená skladba různých záběrů umocňuje vyprávěný příběh a vnáší napětí. Souběžné sledování dvou dějových linií v epizodě ze současnosti vytvořilo vysoce emotivní model: do posledního okamžiku není zřejmé, zda se podaří se zabránit justičnímu zločinu.
Místy Griffith dospěl až k uhrančivé dynamičnosti i barvitosti (pověstnou jízdou mapující rozmařilou babylonskou hostinu). Některé výjevy však ještě koncipuje jevištně (trhavá loutkovitost gest babylonského vládce, ilustrativní vznešenost Ježíšova, nehnutě stojící dvořané obklopující francouzského krále krále IX. apod.). Režisér si uvědomil i působivost zdánlivě podružných drobností (letmé pohledů, mimoděčná gesta, znenadání odhalující zaváhání), která polidšťují zaslepené vykonavatele hrůzných činů.
Původní koncepce více než čtyřhodinového kolosu počítala s ustavičným prolínáním jednotlivých epizod, aby tak byla zdůrazněna základní idea procházející všemi příběhy. Obecenstvo však bylo zmateno, bouřili se i majitelé kin. Navzdory režisérovým záměrům byla Intolerance různě krácena a příběhy pospojovány do souvislých celků. Celý projekt byl tak zbaven původního tvarového novátorství. Film býval uváděn ve verzi zkrácené na třetinu původní délky. V Československu byla Intolerance uvedena v krátké době po první světové válce. Znovu se objevila v roce 1924, kdy Československá cenzura nařídila vystřihnout "pohoršující" okamžiky, které dokládaly mravní zpustlost v Babylonu, drastičtější výjevy z vraždění během bartolomějské noci, ze současného příběhu byly vyloučeny všechny scény, které popisovaly, jak probíhá příprava na popravu. V 60. letech byla znovu zakoupena pro filmové kluby ve verzi zkrácené na pouhých 94 minut.Teprve při novodobé rekonstrukci byl navrácen veškerý dohledaný materiál a v rámci možností uveden do původní podoba. Takto upravený výsledek, jehož délka přesáhla dvě a půl hodiny, uvedla před osmi lety i Česká televize v nesmírně záslužné sérii významných němých filmů.
