Namísto mnohých evropských (asijských atd.) filmů, které si získaly jistý, byť zpravidla jen festivalový věhlas, vídáme až jejich americké předělávky. Je tomu tak i s celou tvorbou holandského režiséra Thea van Gogha, jehož jméno vstoupilo do širšího povědomí až tehdy, když jej islámský fanatik zavraždil. Jeho výrazově minimalistické projekty – hrané i dokumentární – zpravidla nepřesahovaly obvyklou televizní úroveň, podřízeny ovšem výraznému autorskému zaujetí.
O dramatu Interview (a dalších dvou snímcích, rovněž čekajících na remake) jsme se více dověděli teprve tehdy, když v Americe začaly vznikat jejich nové verze. Režírované a obsazené zámořskými umělci, avšak za účasti původního van Goghova štábu včetně kameramana. Režie nového Interview se ujal Steve Buscemi, obsadil se i do hlavní role. Partnerkou je mu méně známá Sienna Millerová, spíše přihrávající než skutečně rovnocenná.
Komorní příběh je postaven na rozmluvách muže a ženy, většinou konfrontačních, ale někdy i smířlivých a vstřícných. Novinář Pierre, původně válečný a politický zpravodaj, je pověřen rozhovorem s Katjou, pochybnou hvězdičkou bezduchých krváků a telenovel. Jejím krátkodechým věhlasem pohrdá, ona mu přirozeně vrací stejnou mincí. Náhodné zranění jej zavede do jejího bytu, kde se pak odehrává většina filmu. Pozvolna se vynořuje předivo předstírání, zklamání i nadějí. Oba zvažují, zda mají odložit své obvyklé masky a svěřit si tajemství, které dosud nikomu nesdělili, podělit se o zážitky traumatizující a znecitlivující duši.
Interview se vyznačuje komorní dialogickou osnovou, zvolna odhalující, co se skrývá za ledabylým zevnějškem obou protagonistů. Tento dramatický základ samozřejmě není nijak nový, pracuje s ním divadelní scéna (viz třeba Strindberg nebo Ibsen) a uplatnitelný by nepochybně byl i v rozhlasové hře. Niterná, ba zraňující rozprava dvou blízkých nebo i cizích lidí, kteří si vyjasňují postoje a názory, vyžaduje velkou dovednost autora; dialogy musí napsat uvěřitelně i zkoumavě. Stejně tak musí být citlivé i přetlumočení herci i vypravěčský um režisérův. Postup je hojně užívaný v televizních inscenacích, ale také ve filmech (např. Bergmanova Podzimní sonáta nebo Michalkovo Beze svědků).
Daný základ nemohl Buscemi změnit – a tak se soustředil, po vzoru amerických nezávislých filmů, na přiblížení vývojových stupňů konfliktního vztahu. Uspěl jako herec i režisér. Herecky zvěrohodnil novináře, již unaveného a otupělého, snad i podřadností zadávaných úkolů, který již není vysílán na důležitá politická jednání. Je zajímavé sledovat, jak Pierre znenadání ožije, když vyčenichá, jak se domnívá, skandální hereččino tajemství. Při hře na pravdu se přizná k temným místům své minulosti, ke sklonu dodatečně události přizpůsobovat, fabulovat, aby dosáhly co největší přitažlivosti. Buscemi jako režisér dokázal rozlehlý prostor hrdinčina bytu prostoupit jízdami zvídavé, všudypřítomné kamery Thomase Kista. Obraz v tlumených hnědavých odstínech modeluje potemnělý, citově vyprahlý mikrosvět obou postav.
Buscemi se vyhnul nástrahám teatrální statičnosti, takže Interview je dílo v rámci možností divácky přitažlivé. Obě postavy přecházejí z místa na místo, přou se, vztekají, zatímco četné detaily tváří prozrazují jejich více či méně obratně skrývané záměry. Bez samoúčelných šoků či laciné přisprostlosti. On se při zpovědi jakoby očišťuje, ona přes zdánlivý záchvat upřímnosti nezapře, že stále zůstává ambiciózní veličinou bulvárních médií, připravená i ochotná převtělit se ve vhodný okamžik do jedné ze svých rolí. Kladu si však otázku, zda všechno to, oč se hrdinové tak vášnivě přou, nebylo již mnohokrát prozkoumáno a prohmatáno již dříve s pronikavějším vhledem.
