Všichni známe Boba. Zahořklý, mlčenlivý, osamělý chlapík, génius. Bez jeho muziky by to prostě nešlo - ale bez jeho filmů? Skvělé dokumenty jako The Last Waltz nebo Don't Look Back, kde vystupuje sám za sebe, jsou jedna věc, jenže když dojde na skutečné hraní... Peckinpahův western Pat Garrett a Billy The Kid (1973) by se bez Boba Dylana klidně obešel (bez Knockin' On Heaven's Door samozřejmě ne), a to přitom jde o jeho údajně nejlepší herecký výkon. Film Renaldo And Clara (1977), čtyřhodinovou improvizovanou zběsilost, si Bob pro jistotu sám napsal, zrežíroval, odehrál a taky vypil od kritiky. O deset let později vystřihl roli vysloužilé rockové legendy v Hearts Of Fire a teď, po dalších šestnácti letech, to zřejmě opět nemohl vydržet a lítá v tom zase.

Takže vysloužilá rocková legenda podruhé, říkáte. Bob Dylan se tu jmenuje Jack Fate a sedí ve vězení. A strejda Sweetheart (John Goodman), kdysi Jackův manažer a nyní koncertní promotér, rozhodně není taková pusinka, jak tvrdí jeho přízvisko. Rozhodne se uspořádat masivní benefiční show, ale má to dva háčky: zaprvé půjde zisk do jeho kapsy, zadruhé sežene jen jediného účinkujícího. Ano, Jacka Fatea, kterého kvůli tomu dostane z kriminálu. S organizováním Sweetheartovi pomáhá neméně bezskrupulózní televizní producentka Nina Veronica (Jessica Langeová). Pak je tu vyhořelý hudební pisálek Tom Friend (Jeff Bridges), jeho pošahaná přítelkyně Pagan Lace (zkuste si ta jména překládat; Penélope Cruzová), Jackův fanoušek Bobby Cupid (Luke Wilson), umírající prezident (Mickey Rourke), krotitel dravé zvěře (Val Kilmer)... máte dost? A to ještě nevíte, že se Inkognito odehrává v jakési latinskoamerické zemi, zmítané (jak už to u latinskoamerických zemí bývá) občanskou válkou, deziluzí, korupcí, periodickými revolucemi a určitě i příliš vysokými cenami cédéček.

Pro pochopení Inkognita je klíčová věta, která padne na samotný závěr: "Já jsem se už dávno přestal pokoušet něco pochopit." Přestaňte hned na začátku, protože všechny postavy, prostředí i motivy nejsou než podivně temné alegorie čehosi, co je buď skutečně tak prvoplánovité jak to vypadá, nebo čemu se dá naopak porozumět jen z vnitřku nebohé Dylanovy lebky. Vždyť taky co jiného si myslet o scénách jako je ta, v níž se milá Pagan zběsile modlí v tričku Master Of Puppets? Nebo o moudrech typu "čím víc víš, tím víc trpíš", "život je jako jízda v taxíku" či "semínka nevzejdou, když je zaseješ do koberce"?

Ještě nepochopitelnější ovšem je, jak se Dylanovi podařilo shromáždit tak impresivní casting. Hrát všichni pohromadě ve filmu s aspoň průměřným scénářem, byl by to bengál až na půdu, ale takhle? Opravdu mě nenapadá nic jiného, než že tihle herci mají Boba rádi tak moc jako my a udělali by pro něj cokoliv. A když už padlo slovo scénář – nikoho po tom všem nejspíš nepřekvapí, že si jej spolu s celovečerně debutujícím režisérem Larrym Charlesem napsal Dylan sám, což se odehrálo pod strašlivými pseudonymy Sergei Petrov a Rene Fontaine.

Pořád tu jsou ovšem dva důvody, proč nelze Inkognito odstřelit úplně. Zaprvé je to ona všeprostupující zběsilost, která z toho filmu sálá jako oči šílence na speedu těsně před infarktem: Inkognito se ve svých nejlepších momentech blíží legendárnímu feťáckému overkillu Strach a hnus v Las Vegas, a je úplně jedno, jestli to byl záměr nebo ne. Efektu pomáhá kamera Rogiera Stofferse (Škola ro(c)ku, Quills): ten zvolil technologii videa s vysokým rozlišením HDTV, díky níž to celé vypadá jako sestřih večerních zpráv. A zadruhé – Inkognito můžete vždycky brát jen jako nesourodou kolekci Dylanových songů (ne vždycky je zpívá sám), kterých není nikdy dost. Slyšet Like A Rolling Stone v hiphopové či Blowin' In The Wind v reggae úpravě se vám totiž hned tak nepoštěstí. (Jacka Fatea ve filmu doprovází Dylanova skutečná kapela.)

Při vědomí výše uvedených fakt nelze nedovodit, že Inkognito je Dylanovou stylizovanou autobiografií, jeho osobní výpovědí a vůbec nejlépe jeho výkřikem o pomoc. Chudák Bob to v posledních šedesáti letech rozhodně moc lehké neměl, a jestli vidí svůj život skutečně takhle, potom by si víc než zasloužil, abychom na něj byli zatraceně hodní. Jenomže láska k bližnímu je jiná věc a já prostě nemůžu jinak: coby film je Inkognito prostě slátanina.