Do nominací na hlavní cenu – Zlatou palmu letošního filmového festivalu v Cannes pronikly dva filmy vypovídající o existenciálních problémech mladých lidí Evropy. Patrně nikoli náhodou patřily 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny rumunského tvůrce Cristiana Mungiu i Import/Export Rakušana Ulricha Seidla k nejlepším, jaké tam byly představeny a k mimořádně silným tvůrčím počinům posledního období vůbec. Je zcela pochopitelné, že po více či méně nezávazných romantických veselohrách o mladých láskách a smršti teenagerských komedií přichází série vážných existenciálních reflexí o životě mladé generace - předem nenaplánovaná, prostě vyvolaná životem. I když mezi dobou zachycenou v rumunském snímku a časem, v němž se odehrává děj Seidlova filmu je více než dvacetiletý rozdíl, a i když také témata jsou odlišná, v životním pocitu, o němž oba filmy vypovídají, i tvůrčím přístupu obou autorů lze najít leccos společného.
Import/Export je založen na paralelně se odehrávajících příbězích dvou mladých lidí, v podstatě osamělých a bezradných se svými problémy. Ukrajinka Olga (Jekaterina Rak), zdravotní sestra a matka malého dítěte, prchá z nuzného života doma za vidinou lepšího do Vídně, aby si už nemusela vylepšovat ubohý plat v nemocnici nedůstojným výdělkem v internetových sexuálních službách. Ani Vídeňan Paul (Paul Hoffmann) nemá na rozhazování a potýká se s dluhy; je smolař, nedokáže se doma uchytit, až nakonec s povděkem přijme nabídku svého otčíma a jede s ním prodávat na Východ ojeté automaty na bonbony. Pro obyvatele chudších zemí jsou prý až dost dobré… Cesty obou protagonistů vedou opačným směrem, ale za stejným cílem: konečně si vydělat, postavit se na nohy. Nikdy se však neprotnou, ač to zeměpis jejich osudů zprvu naznačuje, ne-li slibuje. Každý válčí na jiném teritoriu (fakticky i v přeneseném slova smyslu), a každý jinak. Výsledek je však velmi podobný: oba svým způsobem přijdou na to, že důležitější než dobrý výdělek a zajištěné postavení je lidská důstojnost, nepřekračování hranic, za nimiž je už jen prázdno a duchovní marasmus.
Takto jednoduše vyprávěný děj ovšem může vzbudit podezření, zda nejde o moralitu; ale film je vzdálen jakémukoliv polopatistickému morálnímu imperativu. Nekáže, jeho výpověď má sílu opravdovosti. Je syrově přímočará, otevřená, věrohodností místy až šokuje a reálnou věcností připomíná dokument. Autenticitu podtrhuje zejména skvěle snímané reálné prostředí: provoz nemocnice na pokojích, ve frontě na výplatu (na Ukrajině) i v sanitárním zákulisí, brutalita sexshopu, bezútěšná silnice, ruch užhorodského nočního podniku, či bezskurpulózní zneužívání a ponižování nelegálních gastarbeitrů (v Rakousku). Z reálně pojaté civilnosti přitom nevybočují ani dramatické, chlapsky drsné či jímavě lidské sekvence: např. zakázaná, nicméně přesto tajně probíhající komunikace uklízečky Olgy se starými pacienty v eldéence (vynikající scéna tance s dědou-ctitelem!), nebo pokořující „hrátky“ s ukrajinskou prostitutkou na pokoji. Naopak ji spíše podtrhují. K pozitivům filmu připočtěme i skvěle vystižený „Východ“ od slovenských hranic až po Ukrajinu, kde každý drobný náznak dokresluje zvláštní atmosféru regionu i nedůstojnou konfrontaci s dvojicí Rakušanů. Nebo na první pohled úzkostlivě hygienické prostředí rakouské nemocnice, ve skutečnosti však trpící niternou sterilitou a duchovní prázdnotou.
Škoda, že se tvůrci snímku neuměli vzdát některých nadbytečných záběrů ve prospěch celkové dynamičností. Kdyby častěji využívali náznaku a zkratky, zbavili by film jisté rozvláčností, která na některých místech snižuje jeho působivost. I tak je ovšem Import/Export pozoruhodnou výpovědí o tom, co stále ještě rozděluje Východ a Západ a hlavně o tom, co spojuje životy zdejší i tamní mladé generace.
