Africký kontinent je ve filmech většinou zobrazován z pohledu bílého návštěvníka, cizince, který vše kolem sebe vnímá jako romantickou přírodní kulisu. Součástí této kulisy bývá i místní obyvatelstvo, jehož chování je někdy roztomile bizarní, jindy nelidsky kruté, ale vždy zcela iracionální a nepochopitelné. Film Hotel Rwanda je v tomto ohledu výjimkou. Na události, které jsou jeho námětem, se nedívá očima „bílého muže“, zachycuje je zevnitř a nabízí nám tak unikátní pohled nejen na kousek Afriky, ale i na nás samotné.
Režiséra Terryho George a jeho spoluscenáristu Keira Pearsona inspirovaly tragické události, k nimž došlo ve Rwandě na jaře roku 1994. Obyvatelstvo země tvořili převážně příslušníci dvou kmenů, Hutu a Tutsi, mezi nimiž od dob belgické koloniální nadvlády doutnalo latentní napětí. V dubnu 1994 začali Hutuové systematicky vyvražďovat všechny Tutsie. Za pouhé tři měsíce dokázali pobít asi milión osob. Nedobrovolným účastníkem tragédie – a hlavním hrdinou filmu Hotel Rwanda – se stal Paul Rusesabagina, manažer luxusního hotelu v hlavním městě Kigali. Ač sám pocházel z kmene Hutu, podařilo se mu zachránit asi 1200 Tutsiů díky tomu, že jim navzdory ohromnému nebezpečí nabídl v hotelu útočiště.
Don Cheadle (Dannyho parťáci), který byl za ztvárnění postavy Paula nominován na Oscara, svého hrdinu pojal jako kultivovaného diplomata, který si umí dokonale uvázat kravatu, vkusně nabídnout úplatek a získat si přízeň všech natvrdlých generálů, ješitných obchodníků i samolibých bělochů ve městě. Na prvním místě však stojí jeho rodina: manželka Tatiana se coby příslušnice Tutsiů nachází v přímém ohrožení života, stejně jako jejich děti. Paul nijak netouží po roli hrdiny. V první polovině filmu má dokonce pochybnosti, zda učinil správně, když do hotelu vpustil uprchlíky a tím snížil jeho čtyřhvězdičkový standard; mohl by totiž přijít o místo. Za své chráněnce nebojuje se zbraní v ruce, nýbrž nástroji, které používal doposud: dokonale dávkovanými lichotkami a uměním naklonit si i nejobludnějšího rozkuráženého vraha.
Snímek se odehrává v přízračné atmosféře, která hlavně zpočátku připomíná horory typu Úsvit mrtvých. Na první pohled je vše v pořádku, život v ulicích Kigali působí téměř idylicky, ale tu a tam se objeví příznaky abnormality. Po ulicích se potulují agresivní tlupy v pestrobarevných košilích, jedovatý hlas z rádia hovoří o „tutsijských švábech“ a když se jednomu z Paulových dodavatelů náhodou rozsype bedna ve skladu, vyjde najevo, že v ní nebylo pivo, ale hora mačet. Apokalypsu, která vypukne po 7. dubnu, vnímáme Paulovýma očima; z krvavých zvěrstev, která se odehrávají všude kolem, tvůrci poodhalují jen malý zlomek, který ale dokonale stačí k objasnění beznadějné situace lidí v hotelu.
Pocit beznaděje je ještě umocněn rolí, kterou v tomto dramatu sehrává západní svět. Mezinárodní společenství (představované zde bohatými turisty a televizními reportéry) pouze nečinně přihlíží, diplomaté si hrají se slovíčky a místo pojmu „genocida“ používají eufemismu „došlo k několika aktům genocidy“. Čtyři vojáci OSN (v čele s Nickem Noltem v roli plukovníka Olivera), kteří Paulovu hotelu do poslední chvíle poskytují ochranu, mají zcela symbolickou roli vzhledem k tomu, že nesmějí střílet. „Až lidi uvidí tyhle záběry, řeknou ,Panebože, to je hrozné,´ a půjdou si dojíst večeři,“ sdělí Paulovi v okamžiku podroušené upřímnosti reportér Jack (Joaquin Phoenix).
Hotel Rwanda není z těch filmů, které klesají pod tíhou svého velkého humanistického poselství. Třebaže přináší cenné svědectví, současně jde o nesmírně působivé drama, které žádného diváka nenechá lhostejným.
