O držiteli Křišťálového glóbu za nejlepší film v rámci hlavní soutěže 41. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech rozhodne sedm osobností světové kinematografie pod vedením srbského režiséra Gorana Paskaljeviće. Nabízíme vám miniprofily tvůrců a herců, kteří letos v hlavní festivalové porotě zasednou.
Předsednické křeslo poroty bylo svěřeno devětapadesátiletému režiséru a scenáristovi Goranu Paskaljevičovi. Přední srbský filmař prošel – obdobně jako celá řada jeho tehdejších krajanů – pražskou FAMU (absolvoval ji v roce 1972). Svými prvními filmy navázal na poetiku „české nové vlny“ a uspěl s nimi na filmových festivalech v Berlíně (Strážce pláže v zimním období, 1976; Pes, který měl rád vlaky, 1977) i Cannes (Zvláštní léčba, 1980). České tematice se Paskaljević nejvýrazněji věnoval tragikomedií Klamné léto '68 (1984), kde do příběhu generačního vzoru jugoslávského chlapce Petara zasáhnou také události Pražského jara a následná sovětská okupace. Od počátku devadesátých let Paskaljević reaguje na válečný konflikt v Jugoslávii, když se zabývá tématem střetu etnik a kultur – tragikomedie Amerika patří jiným (1992) o dvojici mladíků snících svůj „americký sen“, výtečné drama Sud prachu (1998) mapující výbušnou atmosféru nočního Bělehradu, psychologické drama Jak se Harry stal stromem (2001), vypravující nesvár v zapadlé irské vesničce.
S dílem norského filmaře Benta Hammera jsme se setkali díky jeho poslednímu celovečernímu snímku, svébytnému životopisu beatnika Charlese Bukowskiho Faktótum (2005), který letos zavítal do tuzemských kin. Čtyřicetiletý absolvent Stockholmské univerzity však již deset let patří k předním osobnostem skandinávského filmu. Festivalové poroty zaujal tragikomedií Eggs (1995) o dvojici sedmdesátiletých bratří, jejichž poklidný venkovský život naruší syn jednoho z mužů. Úspěchy sklidila rovněž „staromládenecká“ hořká komedie Povídky z kuchyně (2003). Hammerovy filmy, které prosluly rozvláčným tempem vyprávění a minimalismem, zaujmou především pečlivě budovanou atmosférou.
Íránská herečka Leila Hatamiová (nar. 1973) pochází z filmařské rodiny režiséra Aliho Hatamiho a herečky Zari Khoshkamové. Na plátně se poprvé mihla jako jedenáctiletá v životopisném snímku Kamalolmolk (1984). Výrazněji ale zaujala až v roli slepé princezny v historickém dramatu jejího otce Del Shodegan (1992). Největší úspěchy sklidila za titulní roli v psychologickém dramatu Leila (1996) a za drama Istgah-Matrouk (Zapadákov, 2002), za něž byla oceněna na filmovém festivalu v Montréalu. Tuzemští diváci ji mohli spatřit v dramatu Sima-ye zani dar doordast (Portrét neznámé ženy, 2005), který byl zařazen do hlavní soutěže na loňském filmovém festivalu v Karlových Varech.
Americká spisovatelka, scenáristka a performerka Coleman Houghová do světa filmu zavítala zásluhou režiséra Stevena Soderbergha, když se herecky představila v jeho satirickém podobenství Schizopolis (1996). K dalším dvěma Soderberghovým snímkům – Hollywood, Hollywood (2002) a Bublina (2006) – pak Houghová napsala scénář. V současné době pracuje na televizním dramatu o vydavatelce Washington Post Katharine Grahamové a adaptaci románu Kevina Cantyho Into the Great Wide Open. V roce 2003 debutovala jako režisérka krátkým snímkem A Tale of Two.
Kanaďan Laurence Kardish je režisérem jediného snímku, dramatu Slow Run (1968). Ve světě filmu se však prosadil jinak – jako uznávaný filmový teoretik a manažer filmových a mediálních programů v Muzeu moderního umění MoMA v New Yorku. Jako kurátor se ve „svém“ muzeu MoMA podílel na výstavách a retrospektivách věhlasných režisérů Rainera Wernera Fassbindera, Luise Buñuela, Jeana-Luca Godarda, Alfreda Hitchcocka či Agnès Vardové.
Filmy režiséra Juliusze Machulského (*1955) velmi dobře zná také tuzemské publikum. „Polský Spielberg“ se proslavil divácky vděčnými komediemi jako Vabank (1981), Sexmise (1983), King Size (1987) či Déjà vu (1989). Na úspěchy z časů totality navázal také v nových podmínkách, kdy se stal jednou z největších osobností polského filmu – jeho krimikomedie Kiler (1997), Kiler a ten druhý (1999) a Vinci (2004) u našich severních sousedů patřily k nejnavštěvovanějším titulům. Jako producent se podílel takřka na dvou desítkách snímků včetně thrilleru Psi (1992) či životopisného dramatu Můj Nikifor (2004). Je prezidentem Polské filmové akademie.
Čtyřiačtyřicetiletý Karel Roden se jako jediný ze současných českých herců dokázal prosadit ve světovém měřítku, čímže jenom potvrzuje pověst jedné z největších osobností tuzemského herectví. V České republice je vyhledávaným představitelem psychicky nestabilních, zraněných mužů (Čas sluhů, 1989; Hrad z písku, 1994; Oběti a vrazi, 2000; Paralelní světy, 2001). Američtí filmaři jej pak obsazují do úloh démonických padouchů v thrillerech (15 minut, 2001, Bournův mýtus, 2004) i akčních sci-fi (Hellboy, 2004).
