Hezké chvilky bez záruky

- eXtra kiNo autor: red

Věra Chytilová se vrací k publiku hořkou, útočnou komedií, která sice neotevírá zásadně nová témata, ani neohromuje dosud nevídanými vypravěčskými postupy, avšak v kontextu současné tvorby beze sporu aspiruje na jednu z předních příček

Věra Chytilová se vrací k publiku hořkou, útočnou komedií, která sice neotevírá zásadně nová témata, ani neohromuje dosud nevídanými vypravěčskými postupy, avšak v kontextu současné tvorby beze sporu aspiruje na jednu z předních příček.. Hezké chvilky bez záruky bych se odvážil označit za jakési rekapitulující shrnutí dosavadní režisérčiny poetiky, za nejzdařilejší počin od dob Kopytem sem, kopytem tam.

Nalezneme tu groteskně nadsazenou lidskou malost i vír ztřeštěných vztahů, ocitneme se uprostřed těkavého, jakoby roztočeného obrazu. Dýchne na nás někdy až bizarní hravost inscenačního ztvárnění, rozmluvy, z nichž vyzařuje spíše únava a bezradnost nežli naivisticky udivený náhled, zaujmou svým lakonickým pointováním. Režisérka opakuje svá osvědčená klišé, genetickou spojitost můžeme vysledovat snad až do Sedmikrásek, deziluzivní feministickou útočnost obsahuje již Hra o jablko, rozkmitaná kamera vtiskla tvář Panelstory, verbálně okázalé, groteskně sebezpytné nářky nad sebou samým, nad stávajícími poměry, nad stavem světa se vinou od již zmíněných Kopyt.

Chytilová se spojila s psycholožkou Kateřinou Irmanovou, která nabídla bohatou zásobnici případů, procházejících dveřmi poradny. Společně sepsaly mozaikovitě vystavěnou síť někdy bezmála anekdotických, jindy jímavých historek, jen málokdy rozvedených do obšírnějšího tvaru. Sjednocujícím prvkem se tu stává postava psycholožky Hany (Jana Janěková), která se poznenáhlu ocitá ve stavu vyčerpanosti a bezradnosti podobně jako její klienti. Převažují mezi nimi lidé, kteří si přestali rozumět v partnerském vztahu, kteří si ze vzájemného soužití dokázali vyrobit peklo, jakkoli navenek mohou jejich hádky, jejich počínání vyhlížet směšně. V početných výpovědích, často žádostech o okamžité vyřešení potíží či pomoc, jednou skleslých, jindy impulsivních, se pak zhmotňují právě líčené příhody jako dramaticky nezakotvená retrospektivní tříšť více či méně bizarních událostí.

Z prvotní skrumáže nepřehledné klientely se postupně vyvazuje Eva (Jana Krausová), stárnoucí kurátorka organizující výstavy, topící se v nedorozumění s dospívajícím synem a milostných problémech s jejím vrstevníkem. A samozřejmě nepřehledneme ani Bolka Polívku, jenž tu představuje svého milionářského dvojníka, jehož nejvíce fascinují nedostupné ženy - a Hana jej fascinuje do té doby, dokud odmítá jeho dvoření.

V režisérčině koncepci shledávám dva znatelné neuralgické body: jednak epizodický charakter, nepřekonané dědictví původně zamýšleného seriálového útvaru, jednak téměř osvětové pojednání jednorázových modelových případů (například domácí násilí), kdy selhává jakákoli nadsázka a výsledek se hroutí do názorné popisnosti. Mnohé zápletky prošumí jako situační gag (se zakoupeným obrazem a chystanou výstavou; s vražedníkem, odváděným policisty; s párem souložícím na lodičce uprostřed Vltavy), jemuž schází provázanost s celkem. Postupně se tu vystřídají v rolích notně nadnesených a expresivně zacílených Barbora Hrzánová, Jiří Ornest, Ivan Vyskočil, David Vávra, Oldřich Vlach...

Hrdinky filmu téměř bez výhrad trpí mužským egoismem, neschopností pochopit potřeby i očekávání svých manželek, družek a partnerek, připadají si podvedené a zrazené, neschopny učinit zásadní rozhodnutí. Ani pracovně vytížená Hana nakonec není výjimkou, i její muž (Igor Bareš) se zprvu chová jako podezíravý osel, než si najde milenku. Šokované ženě dokonce nabídne soužití ve třech...

V kresbě mužských figur si Chytilová počíná s notnou dávkou sarkasmu a karikatury, v drtivé většině případů se jedná o primitivní násilníky či přímo vyšinutce, jen s různě silnou civilizační slupkou. Zde asi dokvačila k hraničnímu pomezí, z nímž by ji následoval pouhopouhý škleb. A právě tam kupodivu dospěla u několika ženských postav, jejich nedozrálá zmatenost provázená proživačností vykazuje rysy skutečně hysterické.

Rozhodující tíha dolehla přirozeně na Janu Janěkovou v hlavní úloze, mimořádně věrohodnou již svým jakoby neudržovaným vzhledem, který jí v obskurním výjevu z kavárny vyčte mondénní matka. Unavený a stále rezignovanější výraz se prosýpá do mluvy, do gest, Hana se nejprve uchyluje k mimoděčným, automatizovaným frázím, aby posléze skončila ve stejně zmatené bezvýchodnosti, vybuchující stejně jako její klienti, obtěžována Eviným dospívajícím synem, jenž v ní nalezl svůj idol.

Hezké chvilky bez záruky jsou autorským režisérčiným dílem jen navenek, a to i zásluhou kameramana Martina Štrby, jehož si plně podřídila a přiměla ke kouzlení ruční kamerou; vnitřní uspořádání, možná natahovanější nežli by bylo příhodné, je však dílem scenáristčiným, vtiskla mu osudnou epizodičnost, klouzání po zveličených jednotlivostech příliš doslovných na to, než aby mohly v zevšeobecňujícím gardu vypovídat o ztrácené schopnosti dorozumět se a chovat se k sobě tolerantně. Řvavě útočnou hudbu složil David Kraus.

Nový film Věry Chytilové měl distribuční premiéru

Dokina.cz nabízí nejpřehlednější program kin na českém internetu. Programy kin sledujeme nejen v Praze a Brně, ale i v dalších městech, jako jsou Ostrava, Olomouc, Hradec Králové, České Budějovice, Plzeň a na mnoha dalších místech. Stejně tak vedle nejznámějších sítí Cinema City a Cinestar přinášíme i programy menších kin po celé České republice. Náš program kin je vždy kompletní a přehledný, takže snadno zjistíte, na jaký film a do jakého kina zajít.