Třetí z filmů o „čarodějově učni“ s nachovou jizvou ve tvaru blesku na čele mění v souladu s vývojem literárních předloh J. K. Rowlingové svůj žánr. Je temnější, děsivější a magičtější než předchozí části, lepší však není. V dvouapůlhodinové fantasy Harry Potter a Vězeň z Azkabanu se obrýlený kouzelník snaží odhalit tajemství Siriuse Blacka, uprchlíka z čarodějnického žaláře, za jehož mřížemi skončil za dávné spolčení s Vy-víte-s-kým a za odpovědnost za smrt Harryho rodičů. Stopy zločince, jenž údajně chce nyní zabít i Harryho, však do Bradavic sledují mozkomorové, přízrační strážci Azkabanu vysávající radostné myšlenky...
Natáčení třetího snímku bylo ve znamení střídání tváří. Režiséra předchozích filmů Chrise Columbuse překvapivě, ale z řemeslného hlediska suverénně vystřídal Alfonso Cuarón (tvůrce uznávané erotické road movie Mexická jízda) a za zesnulého Richarda Harrise se v masce Brumbála objevuje Michael Gambon. Další inovací je proměna šatníku dětských hrdinů, kteří černokněžnické rubáše vyměnili za moderní oblečení (pohádkový retrosvět to nijak nenarušuje).
S kdysi „dětskými“ představiteli je však potíž, neboť dospívají mnohem rychleji než postavy, které ztvárňují: především Rupert Grint jako Ron a Tom Felton co by Draco Malfoy působí směšně, když jsou nuceni se pitvořit v infantilně ustrašených grimasách. (J. K. Rowlingová sice s každou knihou nechává hrdiny o rok zestárnout, jenomže dětským představitelům při vzniku prvního filmu Harry Potter a Kámen mudrců nebylo požadovaných jedenáct let, ale o jeden až o tři roky více.) „Dospělejší“ vzhled vadí méně u představitelky přemoudřelé šprtky Hermiony (Emma Watsonová), jež začíná být bezděčně přitahována k Ronovi, i u v minulosti nepříliš výrazného Daniela Radcliffea v titulní roli. S někdejším trýzněným a nevinným otloukánkem Harrym, jehož schopnosti již ve filmu o Tajemné komnatě začaly poukazovat jisté zmijozelské kořeny, začíná cloumat puberta. Je vznětlivější, agresivnější a zmatenější než dřív a proto „teenagerské“ vzezření jeho protagonisty nepůsobí tak nepatřičně.
Nové „dospělé“ postavy – Sirius Black (Gary Oldman), učitelka jasnovidectví Sibyl Trelawneyová (Emma Thompsonová) či již třetí profesor obrany proti černé magii příznačně pojmenovaný Remus Lupin (David Thewlis) – adekvátně zapadají do bizarně pitoreskního ansámblu, obsazeného i nadále výhradně britskými herci.
Stejně jako předchozí dvě části i třetí snímek vcelku věrně respektuje děj předlohy: obdobně jako ony začíná v domě Harryho mudlovských pěstounů a poté je vystavěn na „twinpeaksovém“ principu: sovy (respektive postavy) nejsou tím, čím se zdají být. Avšak vzhledem k tomu, že třetí kniha má čtyři sta stran (tj. o sto více než první dva svazky), její děj musel být více zhuštěn, což se místy (jako v případě „návratu do minulosti“ prostřednictvím obraceče času) nepatřičně podepsalo na přílišné zkratkovitosti vyprávění.
Zatímco první dva filmy dávkovaly humorná a napínavá místa s až nečekaně strašidelnými, třetí snímek chvílemi sklouzává již přímo do hororového žánru. I když ne pokaždé je takový explicitní žánrový kotrmelec ku prospěchu věci: akcí a digitálními triky předimenzované vlkodlačí finále působí jako by vypadlo spíše z Van Helsinga, zatímco mrtvolně éteričtí mozkomorové se nápadně podobají Černým jezdcům z Mordoru.
Alfonso Cuarón je v „potterovské“ řadě nesporně přínosem: nechává kameru proplouvat strašidelným labyrintem potemnělých chodeb s přemísťujícími se schodišti a oživlými středověkými obrazy, stejně jako se vznášet ve spanilých, „zeširoka“ koncipovaných jízdách nad čarokrásně tajemnými skotskými scenériemi. Digitální kouzla IL&M tentokrát nejvíce vyniknou během Harryho letu na hipogryfovi a při řádění Vrby mlátičky, při nichž je interakce živých herců a digitálních objektů téměř dokonalá.
Podobně jako v případě mnoha inspiračními vzory poučených románů J. K. Rowlingové, jejímž cílem není vytvářet „velkou“ literaturu (byť řada o Harrym Potterovi je „skrytě“ opředena hustou pavučinou intertextuálních odkazů), je nutné i u jejich filmových zpracování přistoupit na hru s předem danými pravidly. I navzdory změně na postu režiséra zůstává za nástupištěm devět a tři čtvrtě nadále uchován důmyslný, konsistentní a barvitý svět s vlastními zákonitostmi, jemuž – na rozdíl od vizuálně podobně omračující, ale pateticky sošné a smrtelně vážně se tvářící Jacksonovy ilustrace Středozemě – nechybí tajemství, magičnost, ale ani (byť tentokrát v poněkud omezené míře) hravost.
SOUTĚŽ
