Filmový Harry Potter se dosud marně snaží překonat svůj knižní předobraz. Příliš úzkostné scénáře, dětsky prosté příběhy, neschopnost udělat si ze sebe srandu a v neposlední řadě i velká konkurence v podobě Jacksonovy rozmáchlejší a soudržnější fantasy Pán Prstenů odsuzují kouzelnického učně do pozice přesmaženého a tenkého bifteku. Třetí pokračování navíc u pokladen v hlavních teritoriích soupeří s ohromně vtipným Shrekem 2 a sotva se drží. I přes to, že film jakž takž funguje až v závěrečné půlhodině, je však třetí díl potterovské série zatím nejlepší.

Harry Potter (Daniel Radcliffe) tráví u svého zlého strýčka Vernona další prázdniny. Obvyklých pět minut ponižování tentokrát Harry řeší poněkud rázněji, než dříve. Trest za čarování v normálním světě je mu však prominut, neb hrdinovi hrozí větší nebezpečí – vrah Sirius Black (Gary Oldman) utekl z Azkabanu, čarodějnického Alcatrazu, a míří nejen do Bradavic, ale zjevně přímo za Potterem, aby dokonal to, co začalo před 13 lety – totiž aby zabil Pottera, jehož rodiče měl zabít na příkaz Toho, jehož jméno se nevyslovuje. Školu před Blackem chrání Mozkomorové, velmi podobní Nazgúlům. Chrání ale i Pottera samého?

Veškerou kouzelnou atmosféru v Azkabanu vytváří kulisy. Průlety jsou oslnivé, efekty ohromující. Skoro stejné jako v Pánu prstenů - gotický styl oba filmy vizuálně vůbec hodně přibližuje. Williamsova hudba má sklony k repetetivnosti, ale nároky na pohádkový velkofilm splňuje.

Obsazení nadaného mexického režiséra Alfonse Cuaróna (Mexická jízda) ve skutečnosti ukazuje moc produkčního studia – po technické stránce není bijáku co vytknout. Tempo je rychlejší, než v předchozích Potterech. Jenže co příběh? Emoce? Hrdinové? Je to pořád ta samá charakterová slabota, jako dříve. Příběh až příliš slepě následuje knihu a mrhá časem: úvodní patálie ve „skutečném světě“ je ve chvíli odpuštění trestu dramaticky zcela zbytečná.

Harry sám je trochu jako figurka v plošinovce – prostě před něj přiletí nepřítel a on se s ním musí popasovat ve westernovém stylu a cestou ještě nahlédnout do 13. komnaty vlastní duše. Absence vlastní vůle a možnost rozhodnout se Harryho figuru nepříjemně oslabují. Režie mu navíc nepomůže ani mezi přáteli Hermionou (Ema Watsonová) a Ronem (Rupert Grint) – když se Hermiona bojí, přitulí se k Ronovi a až potom k Harrymu, který se utápí v utrápených výrazech. Přitom Daniel Radcliffe, jehož oblíbeným filmem je Strach a hnus v Las Vegas, začíná být zatraceně zajímavý herec. Probouzí se v něm velké charisma.

Některé vedlejší figury jsou pro fungování příběhového jádra zcela zbytečné – neustálý opruz Malfoy – jiné jsou zase ukráceny na čase:
Inzerovaný hlavní padouch Black se osobně objeví až po 90 minutách! Do té doby jenom párkrát zacení zuby z plakátu. Každou další scénu přitom Oldman s přehledem ovládne a činí tak poslední třetinu snímku hodnou sledování. Velmi zajímavý je osud profesora Lupina – nomen omen (David Thewlis). Vedle Blacka jde o nejzajímavější figuru snímku, bohužel se o něm nikdy nic nedozvíme. Úžasný profesor Snape (Alan Rickman) je i ve třetím díle zase jenom za stafáž.

Polopatické dialogy lze omluvit jedině tím, že by to pětileté děti jinak nestihly pochopit. Ve všech dílech série se opakují stejné motivy a to ve mně vyvolává obavu o originalitu dalších dílů. Má být Harry Potter pouhá soap-opera, anebo skutečná filmová série? Zatím je spíš tím prvním. Harry sice opticky dospívá, snad umí víc kouzel, snad ví víc o sobě, ale že by odněkud někam došel, to bohužel ne.