Ani ve svých nejtemnějších filmech (jako Nahý) se Mike Leigh nezříkal groteskní stylizace postav. Mnohdy se jednalo o mužské vykořeněnce, neschopné normální existence, avšak ještě častěji vystupují do popředí ženské hrdinky – někdy afektované až na hranici psychické úchylky (jako v hořké tragikomedii Život je sladký). Ostatně právě ženy, ocitnuvší se na životní křižovatce, přibližuje v mnohotvárných, načrtává ve významově sytých portrétech (Tajnosti a lži, Vera Drake - Žena dvou tváří).
Žena je hrdinkou rovněž Leighova nejnovějšího filmu Happy-Go-Lucky (český distributor kupodivu nenalezl nějaké přiléhavé přetlumočení). Vznikla nejen komedie, ale navíc komedie s přepjatě optimistickým naladěním. Až hravě bezprostřední učitelka na základní škole Poppy (Sally Hawkinsová seč může zvládá roli mladé ženy obdařené bezmála koňsky vyceněným ozubím) sice prochází týmiž zážitky a zkušenostmi, které by méně odolné osobnosti deptaly, avšak reaguje na ně s konejšivou vstřícností, vskutku nezdolným přesvědčením, že lidé si zasluhují pomoci.
Ačkoli by mnohé události – a Leigh těmi nejkonfliktnějšími prožitky záměrně rámuje vyprávění: na počátku je to krádež jízdního kola, v závěru konflikt s vykolejeným učitelem autoškoly – mohly za jiných okolností naplňovat linii bezvýchodně ubíjející existence, nestane se tak. Pro věčně rozesmátou Poppy je příznačné téměř pubertální chichotání, ať již takto vyjadřuje smířenost jak se svým staropanenstvím (překročila třicítku), nebo naopak vítá nenadálou známost, zvážnělejšího, ostýchavého mladíka. Režisér, jenž si jako obvykle nenapsal scénář, zvolil osvědčený postup: opětovně se vrací k týmž činnostem, jimž se hlavní hrdinka průběžně věnuje. Zastihujeme ji nejen ve školní třídě, kde řeší počínající šikanu, ale zejména ve chvílích volna, ať již je osaměle tráví s přítelkyněmi Suzy a Zoe, při nácviku ohnivě dupavého flamenca nebo při zkušebních jízdách. Opakující se činnosti sice vykazují obdobný, jen různě variovaný průběh, avšak režisér do nich vkládá dílčí zvraty (například v souvislosti s cvičitelkou flamenca, která sama propadne sugestivně vyvolávané vášni provázející tanec), které nenaruší vytyčené syžetové ani žánrové nasměrování.
Poppy se totiž nenechá vyprovokovat ke konfrontaci, i v napjatých okamžicích uplatňuje chápavou zvídavost, když se ohleduplným vyptáváním chce dobrat, proč lidé, s nimiž právě komunikuje, a to jak děti, tak dospělí, propadají podrážděnosti či dokonce útočnosti (jako instruktor v autoškole, kterého hraje Eddie Marsan). V tomto kontextu jsou pak přece jen nadbytečné ty jednorázové výpravy, které ve zhuštěnější podobě prozrazují vlastně totéž – když hrdinka navštíví maséra, aby jí pomohl se zablokovanými zády, když rozmlouvá se zatrpklou těhotnou sestrou, které se přestává zamlouvat představa usazeného rodinného hnízda. A úplně nadbytečná, ba zavádějící je epizoda, už svou ponurostí výlučná a vymykající se z navozovaného kontextu, kdy se Poppy vydá do setmělé chudinské čtvrti, aby tam rozmlouvala se svérázným bezdomovcem.
Leigh se rozhodl Poppy zvěčnit jako věrozvěsta optimismu snad za každé situace, jako člověka nejen ochotného pomoci, ale jenž navíc prožívá intenzivní pocity spokojenosti a štěstí. Přítelkyně i blízcí jí sice vyčítají, že dosud nepřijala zodpovědnost, že se chová jako nedospělá (a smíchové reakce i chování tomu nasvědčují), ale přitom snadno postřehneme, že ji prostupuje touha být užitečná, nerezignovat. Tomu odpovídají početné aktivity: ať se šikanujícím chlapcem rozebírá důvody jeho počínání, nebo se zamlklého, ale přitom snadno vznětlivého řidiče autoškoly vyptává na jeho dětství coby kořen jeho současných potíží, dává tím pokaždé najevo své téměř terapeutické dovednosti. Pomáhá už tím, že dokáže naslouchat, že se bez zbytečné vtíravosti sama pídí po dalších podrobnostech – i když někdy se její snaha, zvláště vinou jisté prostořekosti, míjí účinkem.
Happy-Go-Lucky zápasí s křečovitostí hereckého ztvárnění, zvláště pak u Poppy, s předpojatostí celkového vypravěčského pojetí. Poppy se chová s podobnou výstředností jako hrdinka již zmíněné komedie Život je sladký, avšak bez příměsi ničivé destrukce – v tom nacházím zásadní rozdíl. Happy-Go-Lucky patří mezi ta Leighova díla, která až okázale, ale přitom zjednodušeně hlásají víru v přirozené lidské dobro; proto se jen stěží může rovnat komplexnějším režisérovým průhledům do složité spleti lidských životů. Že sází na divácké jistoty, vytyčené suše ironickými komediemi (nejen) padesátých let, prozrazuje i civilistně všední kamera Dicka Popa a rytmická, rozverně zpěvná hudba Garyho Yershona.
