Film natočili dva mladí filmaři: Michal Samir (scénář, režie) a Matěj Chlupáček (produkce), kteří předtím společně natočili film Bez doteku. A i tentokrát platí, že si ukousli hodně, hodně velké sousto. Celý film je totiž natočen skoro bez střihu. Což si žádá podrobnější vysvětlení, nebo se o tom i v médiích píšou nesmysly:
Film má 90 minut a vypadá, jako by pozůstával jen ze dvou záběrů: Prvního 80minutového a druhého 10minutového. Ve skutečnosti ale pozůstává celkem ze čtyř záběrů, přičemž první tři jsou digitálním trikem smontovány, aby vypadaly jako jeden.
V průběhu filmu zdaleka nesedíme jen v oné kavárně. Vyjdeme několikrát na ulici, vyletíme do druhého patra, abychom se podívali na konverzaci v bytě, projdeme kus města (Plzně), projedeme se tramvají a na kole, vyrabujeme vietnamskou večerku, střetneme se s policejním komandem a zúčastníme se divokého večírku, včetně falešných zvratků (ta konzistence byla příliš hustá!) a pravého orálního sexu!
Z producentsko-realizačního hlediska to celé muselo být neuvěřitelně náročné, protože během filmu procestujeme několik kilometrů, uvidíme rozhodně přes sto herců a statistů - přičemž všichni museli být precizně synchronizováni a třeba několik desítek minut čekat, aby správně řekli své dvě věty a nezkazili tím celý dlouhý záběr.
Naskýtá se otázka, proč vůbec v dnešní době dělat 30minutové záběry, když digitálním trikem mohu slepit několik kratších záběrů do jednoho tak, že to není poznat - a je to snad i lacinější, než logisticky připravovit a realizovat 30minutový záběr. Jako reklama tvůrců "Podívejte se, co umíme natočit za 5 milionů Kč, dejte nám 100 milionů dolarů na další film!" to funguje dokonale. Trochu problematičtější je zamyšlení nad tím, proč by na to celé měl člověk koukat a co by mu to mělo dát...
zdroj: Archiv
I když se ke konci z filmu vyloupnou dva až tři hlavnější hrdinové, většinu času záměrně těkáme mezi různými lidmi a různými místy, aniž bychom si udělali obrázek o širších souvislostech (což je rozhodně záměr!). Často zaslechneme jen zlomek konverzace, který má buď nějaký dobře skrytý smysl, nebo žádný nemá. Občas uvidíme opravdu kvalitní mikro-povídku (spíš nano-povídku). Ale opravdu jen občas.
Většina herců (většinou mladých) výborně hraje a při jejich scénách máme dojem, že posloucháme skutečné mladé lidi ve skutečné polo-intelektuální kavárně, kteří se baví o skutečných věcech, o kterých se takoví lidé baví. To ovšem znamená, že kdybyste zašli do libovolné polo-inteletuální kavárny, tak byste od náhodných lidí slyšeli velmi podobné dialogy, jako ve filmu Hany. Z čehož vyplývá, že to tvůrci dobře natočili a herci dobře zahráli, ale také z toho vyplývá, že vám bude zhusta připadat jako když sedíte v normální kavárně, akorát vás to bude stát 160 Kč a ještě přitom nebudete smět jíst a pít.
zdroj: Archiv
Vizuálně zajímavých, akčních, divokých scén je totiž ve filmu jen pár minut . většina filmu je o standardní interakci standardní dnešní znuděné mládeže. Souhlasím, že takhle se dnešní mládež chová a film to chování věrně zachycuje. Ale asi takhle: Jistě souhlasíte, že těleso ponořené do kapaliny je nadnášeno silou, která se rovná tíze kapaliny tělesem vytlačené. Znamená to, že byste se koukali na 90minutový film, který by věrně zachycoval, jak je těleso nořeno do kapaliny a nadnášeno? Tedy asi by záleželo na tom, o jaké těleso by šlo (např. Iveta Bartošová). A o jakou kapalinu...
Hany ukazuje, že jeho tvůrci jsou schopní. S přihlédnutím k jejich věku a zkušenostem dokonce velmi, velmi schopní. U takhle náročného projektu je doslova zázrak, že vzniklo něco, co není nechtěně směšné.
Návštěvy kina pravděpodobně litovat nebudete, ale to byla asi tak nejintenzivnější emoce, kterou jako divák měl: Ne "To bylo fakt dobrý!", ale "Nelituju toho".
Hodnocení: 70 %
