Dne 7. prosince 1988 postihlo velké arménské město Gyumri zničující zemětřesení. Panelové domy se zhroutily jak stavbičky z karet, v chrámech se propadla stropní klenba, ulice se proměnily z haldy sutin, z nichž občas vyčnívaly dosud stojící zdi. Podle oficiálních údajů zahynulo 25 tisíc lidí, ve skutečnosti jich mohl být trojnásobek. Zejména mezi dětmi, které se učily ve školách, si katastrofa vyžádala děsivý počet obětí. To vše zdokumentovali již tehdy například Milan Maryška ve snímku Země pod Araratem nebo Pavel Štingl v Zemi bez hrobů. Jenže bolestné šrámy nezhojila ani dvě desetiletí, která od tragické pohromy uplynula – a tématu pohromy, jejích následků a hlavně vyrovnávání se s nimi se režisérka Jana Ševčíková vrátila v dalším snímku věnovaném těmto událostem. Nazvala jej prostě Gyumri.
Rozmlouvá v něm v lidmi, kteří ztratili své blízké, často celou rodinu, zpovídá šťastlivce, kteří pod sutinami přežili, a mimořádnou pozornost věnuje rovněž těm, kteří se narodili až po této tragédii. Zjišťuje, že většina pozůstalých rodičů reagovala na ztrátu svých dětí tak, že zplodili další, které pojmenovali jmény jejich mrtvých sourozenců. Doslova říkají, že v živých milovali mrtvé. Aspoň tak vznikala iluze jakési návaznosti, pokračování rodové linie: i samotné „zástupné“ děti, byť je zajímají i současné atrakce z rodu počítačových her, byť se vášnivě oddávají různým zábavám, třeba tanci, se cítí být hrdé na zvláštní privilegium, kterého se jim dostalo. Svěřují se s téměř duchařskými zážitky, kdy ocitají v jakémsi duchovním spojení se svými předchůdci („máme stejnou duši“), že si s nimi povídají, že je prosí o radu. A přijímají za samozřejmé očekávání, že se pokusí naplnit jejich tužby a úmysly.
Každopádně památka zesnulých nevymizela: obhlížíme nespočetné náhrobní kameny s vyrytými portréty pohřbených, i v rodinách jsou coby doslovné relikvie uchovávány předměty, vztahující se k navždy ztraceným dětem – nejen fotografie, ale také obuv, trička, kalhoty, dokonce i vyžehlené ubrusy či milostný dopis. A někteří rodiče stále odmítají uvěřit tragické zvěsti: stále doufají, že jejich potomek (jehož tělo se nikdy nenašlo) se odněkud vynoří. Právě jeden takový tatínek, živící se jako taxikář, přiznává, že při každé jízdě bedlivě sleduje lidi, které míjí, je přesvědčený, že by syna, byť by jakkoli zestárnul, okamžitě poznal.
Režisérka se zajímá o rozpoložení lidí, víceméně nechává stranou jakéhokoli postřehy o podmínkách, v nichž žijí (nanejvýš problesknou pro nás jistě exotické zvyklosti, třeba obětování zvířat po skončení bohoslužby). Snadno postřehneme, že dodnes zůstávají patrné pozůstatky někdejších hrůz, na místě pobořených domů vyrostla skromná obydlí, ani chrámy nejsou dostavěny. Důvěru lidí však autoři získali (o kameru se v tomto několik trvajícím natáčení starali Jaromír Kačer a Stano Slušný), jak vyplývá o otevřených odpovědí, v nichž se zpovídaní bezelstně svěřují se svým bolem. Téměř všichni jsou přesvědčeni, že se ve skutečnosti nejednalo o zemětřesení, nýbrž o hromadný výbuch pod zemí ukrývaných zbraní...
Gyumri nehledá nějaký experimentující tvar, rozhodující se přinášená výpověď. Proto se užívané vypravěčské postupy vyhýbají čemukoli nezvyklému, co by mohlo narušovat tok emotivně intenzivního oslovování. Zpovědi jednotlivých lidí občas znějí i mimo jejich obraz, posouvají se na úroveň jakéhosi osobního komentáře, který se váže jak k přítomnosti, tak k minulosti. Tu zastupují archivní materiály, mlčky přibližující strašlivou spoušť, kterou zemětřesení zanechalo. Dlouhé jízdy zničenými ulicemi města v sobě obsahují až apokalyptické prvky, stejně jako závěrečný pohled z ptačí perspektivy na chrámy s dosud propadlými kopulemi. Jizvy se ještě nezhojily: jak pravila jedna z matek, své děti narozené po katastrofě nechá pokřtít, až chrámy budou zase zastřešeny...
