Titulním hrdinou nového filmu Davida Ondříčka je slavná liberecká atrakce – hotel, vypínající se nad městem na hoře Ještěd, křehká a třpytivá hliníková konstrukce, čnící mezi věčnými mlhami rovnou do oblak. Pro melancholický příběh několika outsiderů, v němž důležitou úlohu hrají mraky a proměny počasí, si tvůrci stěží mohli vybrat lepší místo: chladně futuristická architektura je tu čtyřiadvacet hodin denně vystavena rozmarům počasí a její obyvatelé jsou v nejtěsnějším kontaktu s živly všeho druhu.
Právě sem režisér Ondříček a autor námětu Jaroslav Rudiš zasadili příběh třicetiletého Fleischmana, který pro své okolí ztělesňuje přímo prototyp životního neúspěchu: působí jako neatraktivní nekňuba, který se spokojuje s podřadnou prací údržbáře, nikdy neměl žádnou přítelkyni, nic nemá a v ničem nevyniká. Všichni, kdo ho ve filmu obklopují, jsou svým způsobem ztroskotanci, a všichni se utěšují tím, že jsou na tom alespoň lépe než on. Ale Fleischman sám se ale podobnými komplexy netrápí. Jeho jedinou skutečnou životní vášní jsou totiž mraky; coby amatérský meteorolog si každodenně zapisuje teplotu, tlak a rosný bod a svá měření porovnává s televizní předpovědí.
V podání Marka Taclíka (Jedna ruka netleská) působí Fleischman o něco „normálněji“ než v Rudišově románové verzi Grandhotelu, která vznikala souběžně s filmem, a v níž je kladen daleko větší důraz na hrdinovu psychickou vyšinutost (neustále se zmiňuje o svojí „doktorce“ a vzpomíná na pobyt v psychiatrické léčebně). Literární i filmový Fleischman tak silně připomíná protagonistu Návratu idiota Saši Gedeona: také u něho se outsiderství snoubí s morální čistotou, také on zažívá v běžném životě ústrky a nakonec navzdory své neohrabanosti získá dívčí srdce.
Na rozdíl od Saši Gedeona má však Davida Ondříček zřejmě bytostnou potřebu své diváky bavit. A to, co u jiných filmů (Jedna ruka netleská, Samotáři) bylo předností, je v případě Grandhotelu spíš prokletí. Ondříček chvílemi připomíná přestárlého třídního kašpara, který začne vyprávět vtipy ve chvíli, kdy ostatní dojatě sledují východ slunce. Slibně vytvořenou atmosféru mlhou zahaleného stříbřitého hotelu neustále nabourává zbytečnými gagy a pokusy o humor.
Asi nejvíc to odnesla postava zamindrákovaného recepčního Jégra, který je posedlý vyprávěním historek ze své údajně bohaté sexuální minulosti a své komplexy si léčí terorizováním podřízených. Ondříček se tuto smutnou postavu pokusil předělat na komickou figurku a ještě ke všemu ji zcela nevhodně svěřil decentnímu Jaromíru Dulavovi. Dulava přehrává, seč může, ale v jeho podání není Jégr tragický ani komický, pouze trapně nepovedený. Velmi podobně dopadl také Patka (Jaroslav Plesl), vyznavač naivních byznysových strategií, které slibují zbohatnutí do několika měsíců, ale jemu samotnému dosud žádné jmění nepřinesly. Jediná z vedlejších postav, která není pokřivena „humornou“ stylizací, je servírka Ilja v sympaticky přirozeném podání Kláry Issové.
Scenáristé se pokusili většinu postav charakterizovat slovními tiky, které ovšem ve většině případů z dialogů neorganicky trčí: Fleischman prokládá svou řeč slovní vycpávkou „jako, prostě“, Patka zase mluví v heslech, ukončených formulkou „tečka cézet“, pokojská Zuzana neustále mluví o tom, co jí „vyšlo v testu“ a stálý host hotelu, sudetský Němec Franz (Ladislav Mrkvička) neustále používá terminologii německé Luftwaffe.
Grandhotel tak uvízl někde na půl cesty: ve scénáři bylo zaděláno na melancholický příběh osamělého podivína, Ondříček se ovšem pokusil z něj udělat komedii plnou legračních figurek. Rozhodně nejde o fiasko; jen o film, který jako by se nemohl rozhodnout, čí je.
