Originální scénář se zaměřuje na osud Goyovy modelky, dcery jednoho z jeho patronů, která je obviněna mnichem španělské Inkvizice Lorenzem z heretismu, protože nechce jíst vepřové. Skončí ve vězení. Po změně vlády je propuštěna a vydává se hledat svou dceru, která může být dítětem mnicha. Scenárista Jean-Claude Carriere s Formanem spolupracoval na Valmontovi, znát ho můžete také z Husara na střeše a ze spolupráce s Buñuelem. Někteří kritici v Goyovi vidí právě Buñuelův vliv. Forman řekl v různých rozhovorech, že film je o moci a jejích různých tvářích a proměnách. Goya ho začal fascinovat poté, co viděl jeho obrazy v Pradu v Madridě v osmdesátých letech. Začal se zajímat „o člověka, který byl schopen zobrazit dva světy tak různé jako jsou jeho černé malby a portréty královské rodiny. ... Historická doba, kterou se zabývá můj nový film, je paralelní s perzekucemi v mém rodném Československu, když jsem tam ještě žil.“
Příběh, který se počíná v roce 1792, není vlastně přímo o Francisku Goyovi. Goya se tu ovšem objevuje, mnohem lidštější než byste čekali, mnohem méně fyzicky atraktivní, jako sebejistý umělec s vizí zla, kterou se snaží zachytit ve svém díle. Inkvize je velmi zneklidněna jeho souborem nazvaným Caprichos (ten Goyu proslavil mnohem víc než portréty). Goyova múza Inéz, ztvárněná Natalií Portmanovou, a posléze Alicia, její dcera, jsou ale pouze jakýmsi pojítkem mezi muži, nejvíce mezi Goyou a Lorenzem, hračkami, které mohou svádět, hledat a bránit se, ale nemohou nic změnit. Natáčelo se v Madridu, Salamace a Castilla de Leon ve Španělsku.
Centralní postavou je tedy mnich Loenzo, který je důležitou silou strašlivé španělské inkvizice, Absolutně věří jejím ideálům, zároveň touží po Inéz, která se stane obětí „očištění Španělska“. Podezření je na ni uvaleno, protože nemá ráda vepřové; je obviněna z hereze. Lorenzo v duchovním soupeření s Goyou, prahnoucí po něčem, co Goya má, a co Lorenzo ani nechápe, si nechá namalovat od Goyi portrét. Ten je později veřejně spálen na hranici a Lorenzo zesměšněn, Ztratí svoji pozici v Inkvizici a musí odejít ze Španělska. Těhotná Inéz stráví řadu let ve vězení a je propuštěna teprve když Napoleon dobude Španělsko a Inkvizici zakáže. Fyzicky i duševně je zničena. Lorenzo se vrátí s Napoleonem. Opět zcela přesvědčen o tom, že našel pravdu, která očistí jeho zemi... Setkává se se zatrpklým, hluchým Goyou, jehož odtažitost od reality mu dovolila přežít. Nastává hledaní Alicie, která je možná jeho dcerou, a určitě prostitutkou..
Z ukázek i filmu samotného je zcela zjevné, že je až téměř barokně vizuálně opulentní, střídající temno, světlo a kontrast. Používá Goyovy nejtemnější kresby, tajemno zdůrazňované hudbou a střihem. Nepochopitelné náhody, které v dobách útisku a strachu mohou stát život. Pokud se vám líbily filmy Mozart a Valmont, pak Goya je stylově připomíná. Vizuální kvality filmu nikdo neupírá. K příběhu, a jeho zpracování jsou kritici spíše chladní, podle nich Forman nedokázal dostatečně rozvinout charaktery a jejich historické okolnosti. Z toho, co Forman o filmu řekl, mu o to ale ani nešlo. Nesmyslnost násilí je pro něho stejná všude a za všech režimů. Pro mnoho lidi bude překvapením, že Inkvizice trvala až do napoleonských válek, a byl to dobyvatel, kdo ji zakázal a propustil její vězně.
Herecké výkony jsou vesměs chváleny. Bonvivanský Goya Stellana Skarsgarda je zcela jednolitý, Javier Bardem vytvořil přesvědčivě represivního Lorenza. Natalii Portmanovou, která do své dvojrole Inéz-Alicia herecky dorostla, všichni vidí jako velmi přesvědčivou. Její velmi komentovaná nahá scéna ve vězení, kdy ji inkvizitor nechá pověsit na zápěstí rukou svázaných za zády, ukazuje velmi málo nahoty, jak je pro Formana typické. Zato v dialogu sumarizuje zbytečnou hrůzu mučení; „Co chcete?!“ ptá se Inéz. „Pravdu,“ odpoví kněz. „Řekněte mi, co je pravda,“ křičí zoufalá Inéz . A to je také oficiálním poutačem filmu.
