Produkční společnost Dark Castle Entertainment, kterou založili Joel Silver a Robert Zemeckis, se pokouší o renesanci klasického hororového žánru v moderním střihu (Dům na Haunted Hill, 13 duchů či Loď duchů). Výjimkou není ani její poslední snímek Gothika, který se posléze proměňuje v duchařský horor, ačkoli jej producenti označují jako „thriller s nadpřirozeným prvky“
Příběh uznávané soudní psycholožky (Halle Berryová), která se jednoho dne probudí v katatonickém stavu zavřená na vězeňské psychiatrické klinice, svým způsobem dotahuje do extrému předpoklad, že každý psychiatr potřebuje vlastního psychiatra. Podle nezvratných důkazů totiž rozsekala svého milovaného manžela na kusy. Expertka na posuzování racionality a příčetnosti si však nemůže vzpomenout na nic „reálného“ z onoho osudného večera; poslední, co si dokáže vybavit, je přízračné setkání s polonahou dívkou stojící uprostřed silnice. I za prosklenými stěnami vězeňské cely je nadále pronásledována tajemnými vzkazy, vzdechy či útoky ze zásvětí, v očích někdejších kolegů i bývalých pacientek-vězeňkyň se však stává jen sebedestruktivním individuem...
Režie hororu se ujal Mathieu Kassovitz, tvůrce vizuálně atraktivního a morbidního thrilleru Purpurové řeky. I tentokrát dokazuje, že je schopen navodit stylovou atmosféru (příběh halí do temné a ještě temnější modře), zatímco logika a pravděpodobnost příběhu jsou pro něho vedlejší. Ani sebeefektnější vizuální pojetí nemůže sletovat stále více děravý scénář, v němž je především funkce i chování ducha nečekaně zamlženo (diváci se nikdy nedozví, proč s lékařkou, od které potřebuje pomoc, komunikuje v krvavě zašifrovaných hádankách a proč jí prostě jméno vraha nesdělí). Přitom Kassovitz – alespoň v první části filmu – obstojně napodobuje do moderního hávu převlečený „gotický“ horor. Vězeňská klinika připomíná strašidelný hrad, jehož zlověstnou siluetu osvětlují blesky a jehož „cimbuří“ bičují provazce deště. Labyrint chodeb v léčebně sice neústí v kobkách, mučírnách nebo tajných komnatách, kde bloudí upíři, prosklené cely, samotky i společné sprchy s vyšinutými pacientkami ale působí stejně děsuplně.
Věci „nadpřirozené“ jsou zpočátku filmu vysvětlovány z psychiatrického hlediska a udržují vyprávění (podobně jako seriál Akta X) na hranici „uvěřitelného“ a paranormálního. Ostatně ideální předpoklad k tomu poskytuje hlavní postava: žena, která se spoléhala výhradně na logické uvažování, sebe sama bezúspěšně diagnostikuje a posléze je nucena spolehnout se jen na své instinkty. Jenže tvůrci s přibývajícím časem zjevně přestali vidět východisko, jak ze svého zamotaného příběhu „vybruslit“. A tak ve filmu nechávají stále častěji řádit ducha, který opakovaně psycholožku napadá, a příběh završují naprosto fádním akčním střetnutím hrdinky a zabijáka. Přitom výchozí zápletka mohla poskytnout několik vzrušujících motivů. Ačkoli je nemyslitelné, aby se psycholožka, která se pomátla a navíc byla ještě obviněna z vraždy, ocitla na klinice mezi někdejšími pacientkami, tento pro zápletku dramaturgicky slibný motiv zůstal nedotažen. Ve snímku se sice objevuje nebezpečně nevyzpytatelná vražedkyně (Penélope Cruzová), jejíž satansky hříšné násilnické vize lékařka nechápala, místo nenávistně vyhroceného vztahu dvou žen se však jejich vazby proměňují v selankovitě utěšující přátelství.
Jako by se tvůrci zalekli všech možností, jež jim námět poskytoval, a příběh opatrnicky nasměrovali do osvědčených kolejí, které již vyjezdily nejúspěšnější horory posledních let. V Gothice nalezneme jasné inspirace filmy Šestý smysl (i psycholožka „vidí mrtvé lidi“), Kruh či Pod povrchem (duch zavražděné dívky se snaží upozornit na nepotrestaný zločin), které jsou spíše jen ornamentálně ozvláštněny „mystikou“ v duchu snímku Cela (viz odkazy na víceznačný katolický obraz Anima Sola, znázorňující kajícnou ženu v řetězech mezi branami vězení a plameny očistce). Snímku však schází jejich uhrančivost, k čemuž přispívá i kupodivu nepříliš charismatický výkon Halle Berryové.
Jedna stará pravda říká, že tajemství je jako háčkovaná práce: jen jedno oko povolí a vše se rozpadne. V případě filmu Gothika oněch pomyslných ok povolilo až příliš mnoho.
