Gothika není než prachbídná duchařina, jež si k efektnosti horko těžko pomáhá berličkou blázince v ženské věznici. Právě tam působí špičková psychiatrička Miranda Grey (Halle Berry), superracionální ženská, která přes den pere sedativa do pacientek a kamarádí s dozorci a po večerech si užívá idylku s milujícím manželem - a taky psychiatrem - Douglasem (Charles S. Dutton). Jedné, pochopitelně hodně deštivé noci Miranda cestou domů málem přejede holku v promáčené noční košilce, a pak se probere až ve "svém" blázinci - jenomže z druhé strany mříží. Ukáže se, že té noci naporcovala manžela sekerou. Kolega Pete Graham (Robert Downey Jr.) jejím proklamacím neviny moc nevěří, zato Miranda začne věřit tomu, že pacientka Chloe "můžeš si vzít mé tělo, ale ne moji duši" Sava (Penélope Cruz) opravdu netrpí bludy, když říká, že ji v cele znásilňuje pokérovaný týpek. A holčička v košilce pořád nechce dát pokoj...
To nejnelogičtější na Gothice je její jméno: gotického v ní není ani co by se za nehet vešlo (ten barák, co vypadá jako hrad?), jen to prostě dobře zní. Nejlogičtější je potom naopak to, že scénář, který vypadá, jako kdyby pejsek a kočička místo dortů pekli horory, vůbec nedrží pohromadě a rozhodně člověku neudělá dobře. Urousanou dívenku známe z Kruhu, probuzení v lapáku z Lost Highway, nápisy krví na stěnách ze Sedm, Shining, Poldy a dalších sedmadvaceti filmů a o zneužívání v celách snad radši ani nemluvím. Korunu tomu všemu nasazuje závěrečný zvrat, tedy spíš zvratek: sovy nejsou čím se zdály být, a tak má i Mirandin manžel dvě tváře. Rozuzlení celé komedie umožní konfese zabijáka, který ty, jež o něm vědí, před chystaným umlčením rád důkladně informuje o veškerém svém působení. Všechny tyhle žánrové ozkoušenosti až vyčpělosti plavou v řídkém těstě scénáře jako izolované rozinky a jediné, co Gothiku jakž takž drží pohromadě, je atmosféra: laciná, ale aspoň konzistentní.
Atmosféra totiž úzce souvisí s vizuální stránkou bijáku, na níž se toho podařilo pokazit asi nejméně; co na tom, že v ději nemá opodstatnění. Kameraman Matthew J. Libatique (Telefonní budka, Rekviem za sen, Pi) pečlivě staví dlouhé jízdy ponurými chodbami, užívá si deště, hraje si s neustále porouchanými zářivkami (ty blikáním reagují na přítomnost duchů - konečně něco zajímavého dějově i výtvarně), čaruje s kužely baterek ochranky ve scéně Mirandina útěku... Libatiquovi se však do cesty neustále pletou ti politováníhodní herci (nemohla by Halle Berry toho Oscara vrátit?) a špatné triky a hlavně na něj zpoza každého rohu neustále něco bafá. Na ruku mu jde snad jen dobře užívaná hudba.A to je asi tak všechno, tády dády dá. Leda by došlo na sequel, jak se nám snaží naznačit epilog, a to už by pak bylo nejspíš opravdu třeba vzít do rukou sekery.
